Je překrásná, elegantní a tají se nad ní dech, jenže na rozdíl od své rakouské kolegyně je zastrčená v opuštěném koutě Čech, v přítmí lesa a navíc pár kroků od strašidelného zámku. Západně od Tachova se podél říčky Mže táhne stinné Aglajino údolí s alejí dubů, javorů, kaštanů a lip. Dva a půl kilometru dlouhému tunelu spletenému ze zelených větví, klidu a ticha se říká Knížecí alej, to na památku Windischgrätzů, kteří tuhle krásu nechali na počátku 19. století vysázet. Na začátku lesa problesknou mezi stromy bílé zdi zvláštní, jinde nevídané budovy. Jsme na místě: to jsou Světce aneb skvostná novogotická jízdárna, po Španělské dvorní jízdárně ve Vídni druhá největší ve střední Evropě. Národní kulturní památce zachránila život rekonstrukce po roce 2000.
Jenže zatímco ve vídeňské jízdárně se už stovky let pěstuje jezdecké umění se světoznámými lipicány, užijete si tu galapředstavení i běžné tréninky a ještě se můžete v kavárně stavit na něco dobrého, jízdárna ve Světcích je většinu roku osiřelá. A kavárna? O té si tu můžete leda nechat zdát.
Čtrnáct světélek
Kdysi dávno se nad velkým kamenem uprostřed lesů zjevovalo hejno modravých světýlek. Přestože tu prý bývalo pohanské obětiště, místní je překvapivě neoznačili za bludičky ani ďábelské rejdy. Od počátku měli jasno: bylo to čtrnáct svatých pomocníků, kteří pomáhali lidem v nouzi a nesnázích. Nepěkná minulost kamene byla záhy zapomenuta, lidé z okolí se sem scházeli k modlitbám a v polovině 14. století si tu postavili kostelík Čtrnácti svatých pomocníků, německy „Vierzehnheiligen“.
Rady před cestou
|
Na sklonku třicetileté války sem katolický pán tachovského panství Jan Filip Husmann z Namedy přivedl paulánské mnichy a daroval jim kostel i finanční prostředky k založení nového kláštera. Jeho sláva trvala jen sto let a kousek; za josefínských reforem byl klášter zrušen. Když se majitelem Světců stal Josef Mikuláš Windischgrätz, nechal z odsvěceného kostela vynést tělesné ostatky mnichů i zakladatele kláštera a klášter začal využívat jako provizorní rodinné sídlo v době přestavby tachovského zámku.
Ještě velkorysejší plány ale měl se zpustlým klášterem a kostelem Mikulášův syn Alfréd I. (ano, ten, který se v roce 1848 tak nechvalně proslavil v Praze), který ruiny začal přestavovat do podoby romantického zámku; prý ohromoval spíš svou velikostí než vkusem. Jenže v roce 1857, když svůj velký projekt odstartoval, bylo knížeti téměř sedmdesát let. Pár let nato zemřel a dědicové se k obří stavbě v zapadlém pohraničí otočili zády. Alfréda tak připomíná jen půvabná novogotická jízdárna – a pak to, co se skrývá v lese za ní, apokalyptická zřícenina nedostavěného zámku Heiligen.
Ušetřený zůstal jen konvent, kdysi lesní úřad, nyní střední odborná škola a učiliště. Vše ostatní připomíná strašidelnou kulisu. A někde hluboko pod náletovými křovinami a nánosy hlíny se v bývalém chrámu možná dodnes skrývá velký kámen, kolem něhož kdysi poletovala světélka.
Husmann jde
Ostatně přízraků je ve Světcích víc. Jistý bezbožný rytíř se kdysi vysmíval světýlkům a sekal po nich mečem. Podle pověsti se na místě propadl pod zem a zbyla po něm jen přílba a koňská podkova. Přilbice prý byla později vystavena na oltáři nově zbudovaného chrámu, podkova zůstala trčet v kameni. Hospodáři z okolí k ní prý přiváděli churavé koně s vírou v její zázračnou moc, a ti, jejichž koně se uzdravili, pak z vděčnosti přibíjeli podkovy na kostelní dveře.
Druhým nočním zjevením je lenní pán Johann Filip Husmann z Namedy, který prostřednictvím paulánských mnichů rekatolizoval celý kraj a místní lidi utiskoval coby odbojné poddané. Tachovští, kteří předtím houfně přešli k luteránství, se mu za to pomstili tím, že z něj udělali strašidlo a zdejší maminky prý s oblibou strašívaly neposlušné děti výhružkou: „Husmann jde!“
