A jelikož sny se mají plnit, začala jsem tou prací. Dala jsem výpověď, domluvila ve stávající firmě částečnou spolupráci na dálku, přidala k tomu další své věci a koncem roku 2018 jsem naposledy zavřela dveře kanceláře. Mým hlavním cílem bylo rozjet svůj projekt www.mozaikazdravi.cz.
Zároveň mi před koncem roku odešlo auto a já se rozhodovala, jaké další koupit. Co takhle dodávku? Tohle je přece ideální šance splnit si i druhý sen. Budu se zkoušet živit online, to mohu klidně z druhého konce světa, dcera je dospělá… přítele sice nemám, ale tuhle příležitost nemůžu promarnit, pojedu sama. Teď, nebo nikdy. A tak jsem koupila Koloděje. Když jsem tenhle Ford Transit viděla v garáži, smála jsem se, že autobus nechci. Vypadal opravdu jako obr – obr Koloděj z Cimrmanovy hry.
Ale stačilo se s ním jednou projet a hned si mě získal. Vymontovala jsem z něj druhou řadu sedaček, nakreslila přesné plánky, co bych si uvnitř představovala a poprosila známého, jestli by mi s tím pomohl. Rozhodla jsem se pro co nejjednodušší řešení: prostor pro spaní a zároveň na práci na počítači, skládací stolek a křesílka, vařič na dvoukilovou bombu, baterie určená pro malou ledničku a počítač (dobíjená solárem, za jízdy nebo v kempu nabíječkou), přenosný chemický záchod. Následovaly dva měsíce intenzivních příprav. Naplánovala jsem si zhruba půlroční cestu – Sardinie a Řecko. Cílem byly lezecké oblasti, moře, sluníčko.
29. března 2019 přišel „den D“. Stála jsem před napakovaným Kolodějem, loučila se s dcerou a bylo mi do pláče. Byla jsem unavená z příprav, nevyspalá, ze všeho nejvíc jsem si přála spát, jíst, odpočívat. Hlavou se mi honily myšlenky, proč to vlastně dělám. Vždyť nikam nemusím... Ale nakonec jsem sedla za volant a vyrazila. Od té chvíle jsem ani na vteřinu toho rozhodnutí nelitovala.
  |
Mým prvním cílem byla Sardinie. Trajekt do Olbie jsem stihla o fous – v přístavu v italském Livornu na mě dokonce čekali, až si koupím lístek. Vjela jsem do trajektu, za mnou se zavřela vrata a vypluli jsme. Dodnes si vzpomínám na první momenty v Olbii. Přespávala jsem s Kolodějem na parkovišti v přístavu, protože byl víkend a já musela počkat, až v pondělí otevřou prodejnu sardinského operátora, abych si koupila místní SIMku na internet. Ještě dneska cítím, jak mi začínalo být krásně, jak jsem se začínala zklidňovat a užívat si každý moment. V Čechách byla v tu dobu zima, tady sice také nebylo žádné horko, ale svítilo krásně slunce. Měla jsem na sobě prošívaný kabát, seděla v kavárně na zahrádce, popíjela své první sardinské capuccino a hltala každý paprsek.
Mé putování po Sardinii trvalo dva měsíce. Projela jsem ji kolem dokola a ještě různě křížem krážem. Většinu času jsem jela sama, občas jsem strávila pár dní s kamarády, kteří za mnou přiletěli, abychom společně lezli po skalách. Poznala jsem nádherné lezecké terény, viděla nespočet zajímavých míst, koupala se na každé pláži, kterou jsem navštívila (byla jsem asi jediná na celé Sardinii, kdo se koupal, protože voda byla šíleně studená – ale co bych pro otužování neudělala. Místa na spaní jsem hledala většinou podle aplikace Park4Night. Kdybych jela s někým, asi bych více improvizovala a hledala i úplně opuštěná místa, ale protože jsem jela sama, parkovala jsem vždycky tam, kde byl alespoň jeden další obytňák, abych se nebála.
Na Kolodějovi jsem řešila jenom jednu drobnou závadu (opravila jsem ji s automechanikem na telefonu). Trochu problémy byly s internetem, ne na všech místech, kde operátor podle mapy sliboval plné pokrytí, to fungovalo, a já musela kvůli práci občas popojet jinam. Ale to byly drobnosti, celkově všechno šlo hladce a Sardinii jsem si opravdu moc užila. Je nádherná. Rozmanitá, svěží, krásné členité pobřeží, hornaté vnitrozemí s malinkými vesničkami, kde chodí babičky v černých sukních a šátcích, dědečkové sedí v kavárně a klábosí a vy máte pocit, že jste se ocitli o sto let zpátky. Dodnes mám před očima nezapomenutelné pobřeží u Argentiery, kam jsem se nakonec ještě dvakrát vrátila, vzpomínám na fantastické skály Pedra Longa a Aguglia, na jejichž vrcholy vedly hezké lezecké cesty, na krásné historické centrum města Alghero, na skoro hippie pláž u Porto Corallo, na vesničku Ulassai, kde na mě pokaždé, když jsem se objevila na návsi, mávalo asi deset dědečků sedících na zídce… Určitě se sem ještě někdy vrátím, tenhle ostrov jsem si zamilovala.
Po dvou měsících jsem usoudila, že je čas přesunout se do Řecka. Přeplavila jsem se stejným trajektem – z Olbie do Livorna. Odtud po pevnině přes severní Itálii, podél pobřeží na jih. Překročením hranic z Albánie do Řecka začaly fantastické více než čtyři měsíce. Řecko je pro free kempování s dodávkou zemí snů. Oproti Sardinii je rozlehlé, tj. je tady ještě spousta míst, kam turistický ruch nezavítal a díky pohodové nátuře Řeků se cítíte jako v ráji: dlouhé, poloprázdné pláže, nádherné, voňavé piniové a eukalyptové hájky, sprchy na plážích, sloupky s pitnou vodou v každé vesnici, romantické vesničky a městečka s úzkými uličkami, kde se na vás lidé usmívají, a přestože většinou neumí anglicky (ve větších městech mluví celkem běžně), snaží se vám se vším pomoci a poradit.
Některá místa jsem si opravdu oblíbila a rozhodnout se jet dál bylo těžké. Mezi nejsrdečnější záležitosti patří určitě několik míst na Chalkidiki (přestože v Sarti jsem prožila nejhorší okamžiky celé cesty – když se tudy prohnala ničivá bouře), několik nádherných míst bylo na Peloponésu (např. Monemvasia – malinké historické „městečko“ přilepené na svahu hory, která ční z moře jako dinosaurus, a poblíž je skvělá pláž na kempování, Kalo Nero, kde jsem pomáhala zachraňovat mláďátka karet obrovských, Cape Drepano – kitesurf centrum se skvělou komunitou lidí, ancient Messini – to byla pro mě jedna z nejkrásnějších památek v Řecku – hlavně historický atletický stadion…) a v odlehlejších částech Řecka, kam oko turisty ještě nedohlédlo (třeba Mitikas na JV od Lefkády, pláž u vesničky Ierissos severně od nejvýchodnějšího „prstu“ Chalkidiki, pláž u vesničky Drymos – tam žily níže zmiňované dospělé karety, mořští tuleni a rejnoci). V Meteoře jsem si užila skvělé lezení – když sedíte nahoře na skále a rozhlížíte se po okolních klášterech, cítíte nádherný vnitřní klid a nasáváte atmosféru téhle oblasti…
Bylo to nejdelší léto v mém životě. Skoro každý večer západy slunce u moře, koupání, pohodová atmosféra, žádný stres, chození bosky po plážích, ale také fascinující památky, milí lidé, skvělé jídlo… Viděla jsem delfíny, dospělé karety, karetí mláďátka, která šla po písku do moře, pozorovala jsem mořské tuleně, sepie, rejnoky, medúzy, chobotnice… Občas jsem byla ráda, že nemám šnorchl, protože bych asi na tom místě už příště plavat nešla. Řecko je zkrátka fantastické a bylo hodně těžké se rozhodnout, že je čas na návrat. Stejně jako na Sardinii, i sem se jednou rozhodně vrátím, mám to tady moc ráda.
Kdybyste se chtěli podívat, kudy všude jsem jezdila, kde jsem spala atd., vytvořila jsem na googlu mapy Sardinie a Řecka se zákresem všech míst. Odkazy najdete na FB na Jaakolodej.
Často se mě lidé ptali, jestli se necítím osamělá. Odpovídala jsem vždycky, že doma jsem asi víc sama než tady. Pořád bylo s kým prohodit pár slov – ať už to byli lidé z okolních obytňáků nebo Řekové. Potkala jsem spoustu zajímavých a skvělých lidí a poznala, že nejsem jediný „blázen“, kdo takhle cestuje. Jediné, co mi opravdu chybělo, byla moje dospělá dcera. Viděly jsme se za těch šest měsíců jenom jeden týden, kdy za mnou přiletěla. Ale celou dobu mě nesmírně ve všem podporovala. Jsem jí za to moc vděčná. Zároveň jsem ale měla dost prostoru být sama se sebou, a to bylo pro mě hodně silné (v pozitivním slova smyslu), doporučovala bych to každému alespoň jednou za život prožít.
Když cestujete dodávkou takhle dlouho, uvědomíte si, co je v životě opravdu důležité, že toho vlastně k životu moc nepotřebujete, a srovnáte si své hodnoty. Ne že bych je nějak během cesty změnila, ale hodně se ve mně prohloubily pocity, že chci prožívat naplno každý okamžik, že už nechci nechat protéct mezi prsty ani jediný den, že chci dělat věci, které mi dávají smysl, šířit kolem sebe pozitivní energii, inspirovat ostatní…
Popsat všechny pocity, zážitky a dojmy by vystačilo na knížku (mám v plánu ji napsat. Občas mi bylo smutno, výjimečně jsem měla i strach… ale 90 % času byly chvíle, kdy jsem znovu a znovu děkovala „vesmíru“ za příležitost takhle cestovat, kdy jsem se smála a byla doopravdy šťastná.
Celou cestu najdete fotograficky zdokumentovanou na Facebooku a Instagramu.
