11. prosince 2017 6:26 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: S koňmi do španělského Santiaga? Nemožné to není

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
S koňmi na cestách | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy S koňmi na cestách | foto: Milan a Andrea

Naše cesta začala 9. června 2017, putování po Čechách jsme si užívali, tušili jsme, že rodnou zemi opouštíme na dlouho a navštívili jsme místa, která jsme chtěli vidět jako lom Amerika, Karlštejn, Orlík, kemp v Hnačově.

Seznámili jsme se se spoustou zajímavých lidí jako: Nyemi- ilustrátorka, která cvičí svou kobylku metodou přirozené komunikace a vystupuje s ní v historických kostýmech, Tomáš , kterému přezdíváme táta roku, protože sám vychovává své dvě děti a zároveň pracuje jako stavbyvedoucí a rekonstruuje dům v Českém ráji, Láďa, jehož zesnulá manželka pocházela z Mongolska a zdědil po ní stádo koní – příští rok by chtěl podniknout cestu z Mongolska do Čech s koňmi, podkovář Luděk Skala, který by vzal Milana do učení, jestli se někdy vrátíme a Martin ředitel školy v Prapořištích, kam děti dobrovolně chodí i o prázdninách. 324 km po Čechách z Řeže u Prahy, kde jsme bydleli a trénovali koně, na hraniční přechod Všeruby Eschlkam nám zabralo 36 dní a z toho jsme jen dvě noci spali pod střechou. 

Počasí po mrazivém květnu vycházelo krásně, skoro vůbec nepršelo, ale to pro nás znamenalo problémy s hledáním vody pro koně. Chodili jsme průměrně 9km za den, 11 pokud nepočítáme dny odpočinku bez pohybu. Koně nám pětkrát utekli a pětkrát jsme také odpovídali na otázky policejních hlídek z různých důvodů. Po cestě jsme povozili bezpočet dětí. Učili jsme se, jak vyvažovat a uvazovat brašny na koních, sedla se nám často převažovala a padala. Zkrátka začátky nebyly jednoduché, ale my oba jsme zářili štěstím, že už jsme vyrazili na cestu. I když tehdy nám ještě spousta lidí nevěřila, nenechavé dámy psaly na naši facebookovou stránku nechvalná hodnocení plná nesmyslných obav a obvinění, že se chystáme zabít koně.

Hledáme nomády nového věku!

Máte podobné zážitky, cestujete podobně zajímavým vozem a máte pěkné fotky?

Napište nám na internet@lidovky.cz. Do předmětu napište Nomádi.

V pátek 14. července jsme překročili hranice Německa a hned v Eschlkamu na nás čekalo přátelské uvítání. Procházeli jsme městem už za tmy a za deště, když na nás zavolali kluci, kteří právě popíjeli silné bavorské pivo a pozvali nás k sobě. Nechápali jsme, kde uprostřed města chtějí umístit koně, ale skutečně se za nenápadnými vraty rozkládala prostorná stáj. Podobných pozvání se nám dostávalo více, někdy jsme i odmítali, když jsme chtěli ujít víc kilometrů. Když už jsme měli za sebou přes 500km a taky náš dosud nepřekonaný denní rekord 37 km u Regensburgu ( 10 ráno a 27 večer, protože přes den bylo moc horko) a začínali jsme si trochu věřit, přišel první závažný problém.

Cestě předcházel víc než půlroční tréning, vlastně jsme se rozhodli, že...
Zatím máme za sebou přes 1600 kilometrů v sedle, či pěšky vedle koně. Prošli...

Při pádu s koněm si Milan pochroumal nohu, že nemohl 14 dní chodit a do toho ještě vykloubil palec na levé (své dominantní) ruce. V jiných okolnostech by takové zranění asi znamenalo telefonát kamarádovi domů a čekání na příjezd jeho přívěsu pro koně. Nám se stala nehoda za deštivého dne kousek od kláštera Weltenurg ve chvíli, kdy jsme nejvíc spěchali a nejvíc se těšili na návštěvu amerického horsemana Phila Johnsona (pjhorsemanship.com), kterého jsme náhodou potkali s jeho německými přáteli Petrou a jejím otcem Reinoldem, kterým nejen trénoval koně, ale taky měl u nich svého koně ustájeného. 

Andrea Kukalová (23)

Andrea Kukalová 23: Jezdit jsem začala ve 12 letech, ale ve 14 jsem zas musela přestat, kvůli špatným výsledkům ve škole a následnímu zákazu od mámy. K jezdectví jsem se vrátila v 18ti letech v oddílu JK Ptice Simony Dittrichové. Tam jsem se naučila cválat, trochu skákat, ale hlavně jsem se zamilovala do vyjížděk v krásném okolí stáje. Po maturitě jsem cestovala 8 měsíců po jihovýchodní Asii a Austrálii. Po návratu jsem zas jezdila ve Pticích a jako dospělá vedla vlastní den, organizovala a učila ostatní. Odtud jsem přešla až do Klecan, kde jsme už společně s Milanem pomáhali zachránit jezdecký klubík a v něm taky ustájili naše první koně. Dálková jízda na koni byla mým dětským snem a když jsme se stěhovali z Klecan, rozhodli jsme se jej zrealizovat. Díky cestování mluvím plynně anglicky, ve škole jsem se učila i Francouzsky, ale zlepšuji se pomalu až teď, kdy mluvím každý den a samostudiem jsem se učila i Španělštinu.

Stalo se, že hned po zavolání sanitky (musela jsem Milanovi vysvětlit, že se zraněním opravdu potřebuje do nemocnice a asi sotva dojede zbývajících 100 km k Philovi a Petře v sedle) jsem volala Phila, který se při našem setkání letmo zmínil: „A kdybyste měli nějaký problém, zavolejte“. Petřin muž Alex a Phil pro nás ten den k večeru skutečně přijeli s přívěsem a Milan se pak mohl léčit v podkrovním pokojíku nad stájí. Z nás všech se stali dobří přátelé, já Petře pomáhala s vařením, úklidem a péčí o koně, s jejím mladším synem Jonasem jsem dokonce hrála fotbal. Ze začátku jsme si moc nerozuměly, ale po dvou týdnech se moje Němčina a její Angličtina výrazně zlepšily. Phil nás naučil základy horsemanshipu, jak kdykoli bezpečně zastavit koně pomocí jedné otěže a za tři dny práce s ním Matýsek už nepotřeboval udidlo. Phil o něm říkal, že je velmi chytrý kůň a kdyby ho trénoval tak měsíc, začal by ho brát na svoje show.

Téměř u Francouzských hranic nás potkal druhý problém, kdy se Stázka v noci řízla nejspíš o ostrou větev a v letním horku se jí rána ani přes každodenní desinfekci nezlepšovala. Nakonec jsme museli na tři týdny zastavit a nasadit jí antibiotika. Tehdy nás vzal pod svoji ochranu pětašedesátiletý bývalý hippie Eddie, který sám taky absolvoval Camino na koni. Vycházet s ním bylo občas složité, protože měl na všechno vlastní názor a vůbec neposlouchal nikoho jiného. Ze tří týdnů v Ebringenu propršely snad dva, zahradu v údolí, kde stál náš stan, jsme přirovnávali k bažině a jen díky sušičce našich sousedů jsme měli co na sebe. Naštěstí jsme ale začátkem září dostali práci na vinicích v okolí a tak jsme mohli zaplatit účet za veterinu a zbylo nám i něco navíc.

V Německu jsme strávili celkem 69 dní, ale jen 32 dní jsme se pohybovali, ušli jsme 542km a cca 100km ujeli v autě s přívěsem po té nehodě. Prošli jsme města jako Regensburg, Rottenburg, či Freiburg, kde jsme vždy vzbudili pozornost a pohybovali se nepříjemně pomalu kvůli zodpovídání dotazů kolemjdoucích, dvoje hory: Švábské Alpy a Schwarzwald s nejvyšší překonanou nadmořskou výškou 780m a většinu času jsme následovali značenou Svatojakubskou cestu a akorát hledali v mapě různé zkratky a náhradní cesty, když vedla přes kopce, které nemáme rádi ani my, ani koně. Často jsme následovali řeky- nejdéle Dunaj a na cyklostezce, která vede po jejím břehu, potkali několik dálkových cestovatelů na kolech.

Milan Rousek (42)

Milan se během života se věnoval různému podnikání či zaměstnáním – autodílna, autodoprava, roznáška potravin, umělecký kovář i svářeč, procestoval mnoho zemí světa, ale svůj sen o koních si splnil až se mnou. Do Klecan si původně stěhoval dílnu, ale když se projekt osídlení bývalých kasáren nevyvíjel podle našich představ a areál ani po půl roce neměl dostatečné připojení na elektřinu, rozhodli jsme se vyrazit na cestu-potom Milan vybavení své dílny rozprodal a v Čechách jsme nechali vše uzavřené.

Překvapilo nás zejména, jak na nás všichni byli milí, Německo nemá v Čechách nejlepší pověst, nejspíš proto, že nám už v hodinách dějepisu na základní škole vtloukají do hlavy, že Němci byli naši nepřátelé. Další pozitivní a pro mě nepochopitelné věci byly téměř stejná cena a vyšší kvalita potravin než v Čechách v kontrastu s výrazně vyšší odměnou za práci a ještě pořádek v ulicích i v přírodě, přestože veřejné odpadkové koše se vyskytují zřídka, my jsme někdy naše odpadky nesli i 5km.

21. září jsme slavnostně překročili Rýn – hranici Francie. Já se kvůli tomu dokonce oblékla do trikolory. Od té doby jsme Francií urazili přibližně stejný počet kilometrů jako předtím Čechami a Německem dohromady. Začali jsme mít problémy s překážkami při následování oficiální Svatojakubské cesty, v Alsasku vede přes mnoho malých dřevěných mostků pro pěší s nedostatečnou nosností pro koně- někdy jsme brodili řeku i čtyřikrát za den a odmítli čekat , až jednou dojdeme k podobné lávce v místě, kde voda přebrodit nepůjde. Po jednom z nejprudších dešťů, které jsme přečkali v našem prvním ani z daleka ne voděodolném stanu u vesnice s příznačným jménem Marast jsme se rozhodli změnit trasu přímo k Besanconu a odtud podél řek Doubs, Saone a Rhone. Postup po březích řek bývá vždy jednodušší, protože můžeme dát koním napít, kdykoli potřebujeme, nechodíme do kopců, u vody bývá také dost pastvy na pozemcích, které nejsou soukromé, ale povodí a často vodu kopíruje cyklostezka, nebo pěšina.

Rhone jsme opustili až v Pont Saint Esprit, kde jsme také dosáhli magické hranice 1000 mil (1600km) a díky tomu můžeme požádat o členství v mezinárodním společenství dálkových jezdců na koních Long Riders Guild (www.thelongridersguild.com). Poslední týdny po návštěvě české rodiny v Lamastre, kam jsme si nechali poslat zimní vybavení a nový stan potom, co první už definitivně dolámal mistrál, byly nejobtížnější za celou cestu- noční teploty klesají pod nulu a navíc jsou v okolí všechny řeky vyschlé, prý už půl roku nepršelo. Aspoň tedy skoro každý den svítí sluníčko, které prohřeje zemi i nabije náš telefon přes solární panel, když jsme v přírodě. Stále častěji spíme uvnitř díky lidem, které potkáváme po cestě, v okolí Camarque má koně každý druhý a většina z nich je ochotná pomoci, když nás vidí a poslouchají příběh naší cesty.

Naši koně

Stázka 16 – kříženka fjordského koně: Koupili jsme ji na konci léta 2016 jako našeho prvního koně a tehdy jsme ještě nevěděli, že s námi pojede do Španělska. Je velmi hodná ideální kůň k dětem, nikdy nekouše ani nekope, ale poslouchá jen zkušené jezdce. Asi prvních 1000km jí trvalo, než pochopila, že po této vyjížďce se nevracíme domů a pak přestala utíkat. Vede naše malé stádo, ale tato pozice jí nevyhovuje, takže se chce přátelit s jinými koňmi.

Matýsek 13 – hucul: Vybrali jsme ho už přímo na cestu, krom práce pod sedlem umí i tahat, v minulosti jel 200 km cestu po Čechách, nevadí mu spát každý den na jiném místě (pokud tam je co jíst) a nepotřebuje být uvázaný na noc- vždy se drží Stázky. Je velmi inteligentní, rychle se učí (bohužel i špatné věci) a také umí otevírat karabiny, dveře a rozvazovat různé typy uzlů. Vystřídal 6 majitelů a ne vždy je jednoduché s ním vycházet, na vyjížďku se Stázkou na něj ale můžeme posadit i úplného začátečníka.

Ája 7- český fousek: Naše psí princezna z Polska, v lednu 2016 měla 7 štěňátek, je vychovaná a poslouchá na hlasové povely v češtině i angličtině. Prakticky nepotřebuje vodítko, a když ji na něj uvážete, překouše ho, ale zůstane na místě. Jinak čeká tam, kde ji usadíme. Běhá vedle koní, na vyzvání za nimi, za naši cestu ušla nejvíc kilometrů z nás všech. Na koni jezdit odmítá a žárlí na ně- proto je taky ze zásady nehledá, když utečou i když jinak stopovat umí. Má i lovecký výcvik, ale na ostatní zvířata je přátelská, ochranitelská, s jinými fenkami nikdy nebojuje a mladší psy vychovává. Nejradši si hraje se psy poloviční velikosti, než je sama a mačká je pod sebe.

Chtěli bychom na zimu někde zastavit, pracovat ideálně na venkově, abychom koně mohli mít u sebe, ale zjišťujeme, že ve Francii je docela problém sehnat zaměstnání. Na podzim, když je sezóna sběru vína asi není problém, ale to jsme letos nestihli. Když se ptáme lidí, často dostaneme odpoveď , že je složité získat pracovní povolení pro cizince a tak jim vždy vysvětlujeme, že povolení jako občané EU máme, prý je ale stejně papírování složité. Veřejná internetová stránka pracovního úřadu sice ukazuje všechny nabídky, ale kontaktovat zaměstnavatele může jen ten, kdo si předtím sjednal schůzku na úřadě. Naproti tomu v Německu jsme práci dostat mohli snadno, ale tehdy jsme se ještě chtěli dostat co nejdál na jih. Hledáme i dobrovolnické projekty, ale zatím s aplikacemi nemám štěstí ať už jde o přespávání (Couchsurfing) anebo dobrovolnictví (Helpex). Není nad osobní kontakt.

Jak vypadá takový náš typický den na cestě, když kempujeme v přírodě? Ráno vstaneme se sluníčkem, spočítáme koně, zkontrolujeme, zda se v noci nezamotali do vodítek, jestli mají na místě, kde jsou uvázaní, co jíst a doplníme jim vodu. Dáme nabíjet telefon na solární panel a uvaříme si kávu a snídani, někdy jíme hned ráno těstoviny nebo kuskus, protože přes poledne obvykle nezastavujeme a další jídlo nás čeká až večer – nepočítaje ovoce, které jíme vždycky, když nějaké po cestě potkáme. V létě jsme v lesích sbírali maliny a ostružiny, na podzim přišla sezóna jablek, ořechů a vína- toho dnes zůstává na vinicích spousta i po sklizni, protože ho sbírají strojově a tady v jižní francii není nouze o ovoce ani v zimě, nacházíme stromy obsypané kaki, mandle a dokonce i granátová jablka. Vyrážíme později, než je na poutníky obvyklé, smějeme se dokonce , že by se podle nás daly seřizovat hodinky, obvykle začínáme pochod v poledne. Sbalení věcí, vyčištění koní a sedlání nám zabere obvykle aspoň hodinu. Během cesty navigujeme pomocí mapy v telefonu, když je třeba projít nějaké město, často doplňujeme zásoby, protože s sebou nemůžeme nést jídlo na hodně dní dopředu. Koně uvazujeme u obchodu ideálně na trávě, aby se mohli trochu pást a Áju usadíme před dveřmi. Abychom koním nakoupený náklad ulehčili, rovnou před obchodem něco sníme. Cestu se snažíme volit po pěších stezkách, i když v poslední době jsme na ně trochu zanevřeli – půda je tu samý kámen a koním se pak chodí ještě hůř než po asfaltu. Naopak velké silnice často lemují vinice a tak se téměř vždy dá vyhnout autům, aniž by člověk musel měnit směr. Když se nám zalíbí místo, nebo nás někdo k sobě pozve na noc, zastavíme dřív, ale jinak často chodíme i do tmy, nebo chvíli po setmění. Bývá klid a že nevidíme krajinu kolem sebe nám nevadí. Na příhodném místě pak zastavíme, odsedláme a postavíme stan, což nám paradoxně trvá polovinu času, co opačný proces, uvaříme kávu a jídlo, zalezeme do spacáků a usneme. V létě jsme se i koupali v přírodě a prali si prádlo, teď v zimě se sprchujeme akorát když zrovna spíme v domě a venku nepereme, protože by nám oblečení do rána neuschlo.

Co se týče vybavení , které máme s sebou, není ideální. Dneska už přesně víme, jaká sedla bychom chtěli, jaké brašny (v Čechách se dá sehnat jen velmi málo typů). Na Milanovy brašny jsme čekali asi měsíc, moje se zas rozpadly po 500km při pádu z koně, ale už předtím byly značně poškozené. Na štěstí jsem pak dostala nové jako dárek od Petry, které jsou na rozdíl od Milanových i vodotěsné. Po cestě jsem si pak z kůže vyrobila přídavnou válcovou brašničku. Výběr v Německu a Francii je výrazně vyšší, ale zase je tu vybavení na koně o poznání dražší a stejně tak i koně samotní a některé praktické věci jako třeba karabiny, či lana. Zato vařič na dobíjení telefonu, kterým bychom chtěli rozšířit naši outdoorovou výbavu, se tu prodává levněji. Zatím vaříme na švédském armádním lihovém vařiči, protože jsme se báli dát koním na záda plynovou bombu a jsme s ním spokojen,í i když jsem už mnohokrát hystericky křičela na Milana, ať mi pomůže uhasit oheň, co se v rozpáleném vařiči odmítal zhasnout prostým uzavřením víčka. Osvědčil se nám i solární panel (6W), který dobije za několik hodin přímého sluníčka plnou baterku telefonu. Stan už máme druhý, jeho voděodolnost se nám ještě nepodařilo otestovat, ale vzhledem k jeho ceně si neděláme iluze o vysoké kvalitě.

Lidé se nás velmi často ptají, kdy si myslíme, že do Santiaga dorazíme, první odhady byly 4-5 měsíců, ale teď už máme měsíc šestý a po 1700km jsme stále ještě nepřekročili hranice Španělska. Jakékoli další pokusy o zodpovězení této otázky jsme vzdali už po pětitýdenním zdržení v Německu a od té doby každého zvědavce odkazujeme na naši facebookovou, ať ji sleduje, pokud ho další vývoj naší cesty do Santiaga zajímá.

Milan a Andrea
  • 0Diskuse