Pondělí 9. prosince 2019svátek má Vratislav 5 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
16. září 2019 5:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Věci uložili do pronajaté garáže a vyrazili na cesty. ‚Východ byla skvělá volba‘

Jezero Büyükdeniz v Kačkaru, Turecko. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jezero Büyükdeniz v Kačkaru, Turecko. | foto: Lucie Čechová

Odjakživa jsem neposeda a nemám ráda stereotyp. Cestovat jsem začala v prváku na vysoké škole, můj vůbec první výlet do zahraničí byly rovnou dva měsíce pracovních prázdnin v Londýně. Kromě krátkých výletů do evropských metropolí následoval Erasmus v Itálii, na němž jsem byla deset měsíců, opakovaná půlroční zkušenost v Londýně, roční pobyt v Kanadě a měsíc cestování v Mexiku.

V té době se mi v hlavě rodily myšlenky na další destinace, sledovala jsem příběhy odvážlivců, kteří se neváhali vzdát veškerého majetku, a za uspořený peníz vyrazili do světa. Byl to však pouhý sen, protože po návratu z Kanady mě čekalo dokončení školy a začátek běžného konzumního života se „seriózní“ prací a vyhlídkou na splácení hypotéky až do konce mého mladého života.

Uběhlo 5 let a mně se začal plnit dávno zapomenutý sen. Před dvěma lety si mě našel chlap, co má stejnou touhu objevovat svět. Jelikož neradi létáme, a hlavně jsem limitována psem, padla jasná volba na cestování autem. První jsme otestovali Fabii a stan, potom bylo více času na plánování delší cesty větším autem. Slovo dalo slovo, a my jsme se rozhodli koupit dodávku, upravit ji na obytnou, dát v určitý čas výpověď z bytu i práce, a vyjet do světa. Nutno říci, že nejsme žádní digitální nomádi, neděláme online marketing ani grafiku, jsme obyčejné kancelářské krysy a zkrátka jsme se rozhodli utratit ušetřené peníze za vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Jediný závazek, který máme, je pronajatá garáž, v níž máme uložený nábytek, sportovní vybavení, a osobní věci z vystěhovaného bytu.

Cesta pod ledovec North Chauki. Déšť nás zastihl až při zpáteční cestě. Juta,...
Klášter Geghard, Arménie.

Jak už jsem zmínila, jsme oba vysokoškoláci sedící celý svůj dosavadní život na kancelářské židli, čili rozhodnutí o stavbě obytné dodávky svépomocí bylo velice ambiciózní. Nicméně na začátku byl cíl, aby bylo auto zaizolované, bylo kde pohodlně spát, vařit, jíst a ukládat věci. Žádné šperkování, pouze vše jednoduše funkční. Neměli jsme žádný detailní plán, projekt ani nákresy, jen vlastní představivost a fantazii. Měli jsme ale k dispozici prostor a většinu potřebného nářadí.

A tak jsme koupili dodávku Renault Master r. v. 2005. Celkem pěkný kousek, za sebou měl již první pokus o obytnou vestavbu, na stěnách byly palubky, v prostoru železný rám postele a deska. To vše muselo pryč, abychom mohli auto zaizolovat. Po izolaci přišla řada na nábytek. Původní plán byl sehnat starší nábytek a použít ho do vestavby. Záhy jsme zjistili, že tudy cesta nepovede. Stěny auta nejsou rovné a v malém prostoru jsme chtěli využít každý kousek místa. Na poslední chvíli jsme se tedy rozhodli udělat vše na míru. Použili jsme OSB desky jako nejlevnější materiál, pro naše „Pat a Mat“ pokusy naprosto vyhovující. 

Co šlo, to jsme si nechali říznout v prodejně, co vyžadovalo doladění, zakřivení, nebo úpravu dle momentální situace, to jsme si řízli sami. Postupně jsme zabudovali lednici, napojili externí autobaterii na malý solární panel, udělali rozvody elektřiny. Vyřízli a umístili jsme střešní okno, přidělali zahrádku na střechu. Měnili jsme ložisko, brzdy, a připravovali auto i po technické stránce. Práce to byla zdlouhavá a únavná, neboť jsme makali téměř každý den po práci a o víkendech. Nevýhoda byla, že auto se nacházelo 40 minut od města, kde jsme bydleli a pracovali. Kompletní vestavba a přípravy na cestu nám trvaly přesně 3 měsíce. A tak jsme 23. května 2019 vyrazili.

Turecko

Turecko je destinace, kterou jsem nikdy nevyhledávala. Nemůže za to nic jiného než předsudky, které máme vůči muslimským zemím skoro všichni. Nicméně nebylo vyhnutí, protože jsme mířili na Kavkaz a o víza do Ruska jsme žádat nechtěli. Plán byl jet první cestu podél Černého moře, a cestu zpět vnitrozemím. Abychom se dostali k Černému moři, museli jsme projet Istanbul.

Istanbul je obrovská aglomerace, ve níž žije téměř 15 milionů obyvatel, okolí je hodně průmyslové, hojně se budují silnice a satelitní městečka, je tu šílený a nebezpečný provoz. Jakmile ale aglomeraci opustíte, objevíte tradiční Turecko. Krásná příroda, dobré jídlo, nesmírně ochotní, zdvořilí, pohostinní a milí lidé, čaj tu teče proudem, kvůli absenci nákupních center se tu udržují malí obchodníci s kdejakou specializací, což městečkům dodává tu správnou atmosféru. Turci jsou také vášniví „piknikáři“ a najdete tu spoustu krásných vybudovaných míst pro piknik jak ve městech, tak i mimo.

Jako všechno má ale i Turecko z pohledu turisty a cestovatele svá negativa, jako například nepořádek, toulavé psy, nebezpečný provoz, svolávání k modlitbám ve 4 hodiny ráno a občasný pocit hrozby teroristického útoku při větší koncentraci osob.

Balóny nad Kappadokií, Turecko.

Za těch 14 dní, které jsme strávili podél pobřeží a v přilehlých horách, jsem si ale Turecko naprosto zamilovala a těšila se, až se do něj na zpáteční cestě vrátíme.

Gruzie

Do Gruzie jsem se těšila ze všeho nejvíc. Očekávala jsem krásné hory, pohostinnost, skalní kláštery a rozbité silnice. Vše se v menší či větší míře vyplnilo, bohužel rozbité silnice a cesty byly rozbité opravdu hodně, což mrzelo o to víc, že v Gruzii, ani v dalších státech co jsme navštívili, neplatí žádná omezení pohybu autem mimo silnice. S naší dodávkou, která je sice poměrně vysoká, ale chybí 4x4, jsme nedojeli úplně všude, kam jsme chtěli, a to především do vesničky Omalo, která leží v jedné z nejkrásnějších oblastí Gruzie – Tušetie.

V Gruzii jsme strávili celkem 3 týdny a projeli jsme ji v rámci možností křížem krážem. Kromě moře a hor jsme navštívili stepní krajinu na jihovýchodě země, o níž se můžete dočíst jako o gruzínské Africe.

Jezero pod ledovcem North Chauki. Juta, Gruzie.

Možná jen v důsledku vysokého očekávání mě Gruzie na jednu stranu zklamala. Nejen rozbitými silnicemi, ale hlavně tím, že se začíná projevovat síla turismu. V některých místech se místo s úsměvy a tradiční pohostinností potkáte s až agresivní honbou za penězi. Přetahování turistů maršrutkáři nebo „natahování“ a okrádání nezná mezí. Sláva pro místní, škoda pro ty, co by chtěli poznat tradiční gruzínskou kulturu.

Ázerbájdžán

Každý říkal, že v Ázerbájdžánu nic není, za návštěvu prý stojí pouze hlavní město Baku. Vyhradili jsme si na něj tedy maximálně týden. Hned v prvním městě za hranicemi s Gruzií jsme se ale přesvědčili, že Ázerbájdžánci jsou moc milí a vstřícní lidé, někdy na náš vkus a standard až moc „vlezlí“. I přesto, že nám naši noví přátelé nedoporučovali spát jinde než na benzinkách, neuposlechli jsme je a riskli jsme zvýšenou hladinu adrenalinu. Jelikož s sebou vozíme psa, máme spolehlivý alarm otestovaný v Turecku při nočních návštěvách policejních hlídek.

Díky ropě lze v Ázerbájdžánu pozorovat velikou propast mezi chudobou a bohatstvím. Baku je nádherné udržované velkoměsto, minimálně v širším centru jsou budovy jak ze škatulky, najdete zde překrásné parky s fontánami, všude je čisto, toulavé psy pravděpodobně vymýtili. Ale nejen tady jsou k vidění luxusní paláce, auta a značkové oblečení, kolem hlavních tahů na Baku lákají návštěvníky nasvícené restaurace a v horách můžete najít luxusní lyžařská střediska.

Výletíme v Baku, Ázerbájdžán.

Kromě Baku a ropných polí jsme navštívili Mingačevirskou přehradní nádrž, která posloužila jako dokonalé osvěžení v nesnesitelném horku, mešitu Juma v Shamakhi, bahnité sopky Gobustan a vyšlápli na jeden vrchol východního Kavkazu. Hory jsou to neprobádané, jediné cesty, které tu najdete, jsou vyšlapané od pasáků a koní převážejících náklad. Jsou tu luxusní turistické resorty a lanovky, vášnivými horskými turisty to tu ale neoplývá.

Nakonec jsme zde strávili celý týden a smířili se s tím, že po vstupu do Arménie už sem nikdy nevkročíme. Minimálně do doby, než budeme mít nový pas.

Arménie

Arménii jsme profrčeli. Nikoliv proto, že není zajímavá, ale proto, že nám ubíhal čas a chtěli jsme si ho více vyhradit na zpáteční cestu Tureckem. Byla to chyba, do Arménie se chceme určitě vrátit a probádat ji více, týden nám na to nestačil.

Hned při první zastávce u jezera Sevan jsme byli pozváni na piknik od skupiny starších Arménců, kteří přijeli z nedalekého města v jakýsi svátek a na ohni dělali šašlik a grilovanou zeleninu. Vodka a víno tekly proudem, dokonce se i tančilo.

V následujícím týdnu jsme navštívili několik památek, hlavní město Jerevan, přespali jsme v nadmořské výšce 3000 metrů nad mořem u jezera Kari a vystoupali na jižní vrchol Aragats. Co se mi zarylo do paměti, je muzeum Arménské genocidy. Pokud do Arménie někdy zavítáte, doporučuji ho navštívit. Arméni jsou neskutečně silný a bojovný národ, a i přes to všechno, čím si prošli v minulosti a čím procházejí v bojích se sousedními státy, si stále dokáží udržet úsměv na tváři.

Jedno z prvních probuzení na pobřeží Černého moře v Turecku.

Zpáteční cestou v Turecku jsme strávili další skoro tři týdny, nejvíce se nám líbila Kappadokie. Ačkoliv bývám k významně turistickým místům skeptická a většinou se jedná o nafouknutou bublinu, Kappadokie předčila všechna má očekávání. Ani každodenní vzlet balónů na východ slunce mi nepřišel dost kýčovitý, kochala jsem se jím každý den, který jsme tam strávili – šlo nakonec o dny tři.

Abych to tak shrnula, cesta na východ byla skvělá volba. Zpátky do Česka jsme dorazili v polovině srpna, momentálně pracujeme na vylepšení našeho obytňáku. Pokud chcete sledovat, kam vyrazíme na další cestu, případně máte praktické i nepraktické dotazy ohledně přestavby nebo cesty, můžete mě najít na Instagramu

Premium

Výrazný nos, vzdělání sestry. Proto si Gott vybral Ivanu, říká novinářka

Karel mi křtil knížku o Heleně Vondráčkové a můj synovec Jonáš se tam... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Profesní vztah je pojil pětadvacet let, ona ho však osobně poznala už jako holčička. Navzdory všem turbulencím, které...

Krampol o Belmondovi: Když on točil Zvíře, já hrál traktoristu

Z knihy Belmondo o Belmondovi | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přes třicet let promlouvá na české diváky božský Bébel, jak Jean-Paul Belmondovi v rodné Francii přezdívají, hlasem...

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Moderátorka a hvězda sociálních sítí Nikol Štíbrová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?
OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?

Propadli jste pleťovým a tělovým olejům a hledáte inspiraci? Vyzkoušeli jsme olejíčky Frei öl®, které slibují tu nejlepší péči pro pokožku dospělých i našich nejmenších.