3. září 2018 6:07 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Život v dodávce je obrovská porce svobody. Zůstanete tam, kde se vám líbí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Kreslení ve Španělském vnitrozemí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kreslení ve Španělském vnitrozemí. | foto: Ondřej Michálek

Pro zkušené nomády to není nijak šokující, pro ostatní však trochu ano. „Ty bydlíš ve vanu? Pořád? A proč to děláš?” Na to říkám s úsměvem jen: „A proč ne?”

Jmenuji se Ondra Michálek alias Mátový Vlk. Jsem malíř a ilustrátor. A poslední 3 měsíce jsem bydlel trvale ve vanu a cestoval. Pojďte se mnou na chvilku usednout za volant červené dodávky jménem Charlie a mrknout, jak takový život probíhá. Sám jsem byl totiž zvědavý, co taková zkušenost přinese.

Nejprve bych vám však rád představil Charlieho po technické stránce. Jedná se o Ford Transit 2.0 Turbo Diesel vyrobený v roce 2004. Když jsem jej koupil, měl již na střeše klimatizaci, která jde sice zapnout jen když je auto napojené na elektřinu, ale i tak se například při pracovním dnu v kempu opravdu hodí. Kromě ní mělo auto i markýzu a hotové elektrické rozvody. Jinak ale nemělo vůbec nic. Celá vnitřní vestavba je pak dělaná a vymýšlená po domácku na míru autu a potřebám nejen cestovat, ale i ve voze pracovat.

Solární panely nemám, jelikož na 140 Ah baterii vydržím zhruba 10 dní při nabíjení veškeré elektroniky a pak baterii dobiji právě když je auto připojené na elektřinu. Co je možná nezvyk je oddělení předního a zadního prostu. Není průchozí, ale díky tomu je zadní prostor kompletně zatmavený, takže i když spíte ve městě a svítíte, není nic poznat. A to byla pro dlouhodobý, trvalý život ve vanu nutnost.

Proč tedy člověk opustí na poměrně dlouhou dobu své vybudované zázemí a odstěhuje se do dodávky? Chtěl jsem cestovat, žít zase trochu jinak a především opustit svou komfortní zónu. Což dělám velice rád.

To zahrnovalo jak cestování, tak ale i každodenní život a práci. Parkoval jsem na volně dostupných, neplacených parkovištích, kde jsem však pouze spal. Kempování je u nás (stejně jako ve spoustě Evropských zemích) na parkovišti zakázáno.

A jakže se takhle ve městě spí? Většinou skvěle. Jindy o trochu méně. Například když vás vzbudí zvuk rozbíjejícího se skla. Nevíte, zda se vám někdo vkrádá do auta, či vám urazil zrcátko, nebo rozbil okno. Tak se rychle oblečete. Otevřete dveře až je div nevytrhnete z pantů. Doslova vyletíte z dodávky rychlostí blesku a zjistíte, že jen někdo těsně vedle vás přejel skleněnou lahev od mléka. Jindy vám zase třeba po střeše běhá veverka, což na kovovém povrchu vytváří pro osoby uvnitř vozu velice zajímavý zvuk, chvilkami připomínající metalový koncert. Ale jak jsem říkal, většinou skvěle.

Pracovat jsem chodil do ateliéru Meet Art, jehož jsem spoluzakladatelem a který mi mimo jiné při pobytu v Praze poskytoval i zázemí malé koupelny a internet. To celé se ale samozřejmě kompletně proměnilo během cestování. Vzhledem k tomu, že je Charlie středně velká dodávka, která sice má obrovskou postel (ano, té jsem se nedokázal vzdát ani na cestách. Možná jen proto, že mám přes 190 cm, ale popravdě spíše proto, že jak jde o spaní, mám komfortní úroveň někde na stupni “princezna”), stolek, sezení pro čtyři a kuchyňku, tak mi právě zázemí koupelny vůbec nenabízí. Ale věřte mi, záchod ani sprcha na cestách vůbec nejsou problém. Vždyť jen takový záchod je doslova na každém rohu, ať už ve městě, nebo v přírodě.

Výhled během cesty k od pobřeží k pobřeží.
Cesta Francií, místo na spaní u historického mlýna.

A sprcha vlastně také. Navíc, není nad koupání v řece, moři či horském jezeře!

První má cesta byla na zhruba tři týdny a zavedla mě do Španělska. Cestoval jsem ve stylu “na divoko”, tedy jsem se snažil vyhnout placeným kempům co to jen šlo. Pro hledání míst jsem používal aplikaci Park4Night, která funguje na výbornou. Našel jsem úžasná místa na kraji historických městeček, na útesech a plážích. Ve spojení s místním jídlem a sklenkou dobrého vína to pak nemělo chybu.

Snad jen pokud pomineme poměrně časté nánosy odpadků na některých místech. Tím nechci dávat kázání, ale když našlápnete obal od čokoládové tyčinky, který pak, věřte mi, nejde sklepat ani když začnete tancovat break dance, o něčem to jistě svědčí.

Naštěstí musím říct, že většina lidí, kteří cestují už uklízí nepořádek nejen svůj, ale i ostatních, a to je rozhodně správné! Palec nahoru všem, kteří to tak také dělají!

Další příjemné překvapení bylo, jak si komunita cestovatelů umí navzájem pomoci. Ať už jsou to tipy na lokality, triky na přestavbu auta, nebo i přímo na cestách. Když totiž hledáte u jezera místo na spaní, mermomocí chcete být ve stínu a při vyslovení věty “dál už radši nepojedu, abych nezapadnul” zapadnete, nezbývá než poprosit ostatní. A nic nespojí lidi lépe, než strkání klacků pod kola zabahněné dodávky, která připomínala hrabající se štěně z pelíšku.

Druhá letošní cesta byla kratší, ale rozhodně ne méně výživná. Zavedla mě přes Rakousko až do Dolomit. Zde jsem měl doprovod super cestovních parťáků a dalšího auta a tak byla cesta spíše v pohodovém, oddechovém duchu. Nerad bych vám však popisoval detailně všechny zážitky, ať už z pobřeží oceánu, nebo velkých hor. Co bych vám ale rád předal je pocit a možnosti, které vám nomádský život může nabídnout.

Je to v první řadě obrovská porce svobody. Jedete kam chcete, zůstanete, kde se vám líbí, ujedete i hromu, blesku, když je potřeba. Poznáte země mnohem lépe, než z běžného zájezdu. Poznáte totiž mnohem lépe místní lidi a kulturu a hlavně procestujete desítky míst, namísto jednoho. A v neposlední řadě si vybudete obrovský vztah ke svému hlavnímu cestovatelskému kamarádovi. K dodávce.

Jízda tunelem.

Ta sice vyžaduje nějakou počáteční investici, ale ta se vám během pár cest vrátí, jelikož náklady na život a cestování v dodávce jsou výrazně nižší, než má jakýkoliv jiný styl cestování. Tedy kromě stopování. Ale zkuste s sebou brát stopem již zmíněnou velkou postel. Navíc i samotná stavba vanu je sice náročná, ale zároveň je to obrovská zábava. Vždyť si prakticky stavíte svůj malý domeček na kolech.

A jak bych shrnul celou tuto tříměsíční zkušenost? Krok z komfortní zóny to byl zcela rozhodně. Byly sice chvíle, kdy mi mé zázemí chybělo, ale v žádném případě jich nebylo vůbec mnoho a ani v nejmenším bych to celé kvůli nim nevyměnil. Těšil jsem se na každou noc ve vanu, ať už byla na útesu s výhledem na moře, nebo na pražském parkovišti s výhledem na přeplněné popelnice. Nicméně myslím, že je jedno, jestli je zážitek dobrý, nebo špatný, hlavně, když je silný. To nás přeci posouvá nejdále.

Na některé momenty nejen z cest můžete mrknout na mém Instagramu @matovyvlk, kde vám i moc rád zodpovím jakékoliv otázky k vanlife. Cestování zdar!

Ondřej Michálek
  • 0Diskuse