V Salvadoru de Bahía, jednom z nejstarších měst Nového světa, můžete chodit do jiného kostela každý den roku – je jich tu přesně 365. Já však na sv. Františka nedám dopustit; obklopil mě barokním lesem napěchovaným akantovým listím, tisíci ptáčků a spoustou andělíčků. Portugalští františkáni zahájili stavbu před třemi staletími, po 15 letech ji měli hotovu – a pak dalšího půlstoletí každou plošku stěn i stropu zdobili zlacenými dřevořezy. Vedl je úmysl přiblížit se ideálu Zlatého chrámu Nebeského Jeruzaléma; jak blízko se dostali, posoudit nedokážu, za jedno však ručím: jejich iluzionistický svatostánek nepřetržitě štěbetá, šepotá, ševelí a zpívá. Tím, řekl bych, nám připomíná, že evangelium je radostná zvěst.
Ve zpívající džungli není možné nezpívat. I černí kněží tedy co chvíli, vroucně a
Jak vypadá proslulý brazilský karneval zevnitř? Textař a antropolog Michal Horáček o živém snu, betonovém Sambodromu a o sympatii, která už je napůl láskou. |
V Riu de Janeiro, o deset dní později, jsem definitivně pochopil, že v oparu tance a zpěvu chodí Brazilci nejen z kostelů, ale odkudkoli.
A kdykoli. Jen za rána neručím, neboť ráno, které tu trvá do oběda, jich člověk v ulicích mnoho nepotká. Tehdy možná pracují, možná vyspávají; nejspíš obojí najednou. S odpolednem se ale probírají a vyrážejí k plážím a k barům přímořských bulvárů. Den co den je jich mnoho, avšak jen výjimečně policie z nejoblíbenějších ulic vyžene auta a dá je k dispozici jen tanečníkům. To se stane v době karnevalu. První karnevaly začali v Riu pořádat počátkem 18. století přistěhovalci z Azor. Snahou účastníka, vybaveného vědrem vody, bylo zmáčet co nejvíc ostatních, a to bez ohledu na jejich společenské postavení. V bláznivém reji se tak ozvalo prastaré kulturní téma: během lhůty, vyčleněné z „normálního“ času, se člověk vyvazuje ze svých rolí, povinností i privilegií, a tak v sobě i v jiných nastoluje uvolňující iluzi naprosté svobody. A že takového ventilu je čas od času zapotřebí, dokazuje i to, že vodou se tu nechali polévat i samotní brazilští vladaři.
Zmáčet mocipána bylo příjemné, lákavější však stát se sám takovým potentátem. A tak ke karnevalu přibyly masky. Nuzáci se převtělovali v kavalíry, švadlenky ve vévodkyně; zhmotněné sny stavěly svůj majestát na odiv v průvodech. A protože průvod se musí pohybovat, nemohlo to v Brazílii skončit jinak než tancem.
Kolem poloviny 19. století si jistý švec přivedl kamarády vybavené dostupnými hudebními nástroji – flétnami, píšťalkami, bubínky a pánvičkami –, které udaly rytmus. Ještě větší zásluhy si však může nárokovat žena jménem Hilarie, oddaná křesťanka, nicméně zároveň i kněžka kultu Candomble, importovaného někdejšími otroky z Afriky. Kultovní rituál, odehrávající se v tanci doprovázeném tleskáním a perkusemi, nesl jméno… samba. Jak tomu v populární hudbě nejednou bývá, o úspěchu dosud okrajového stylu rozhodl hit. Jedna z písní se z dvorku staré Hilarie přelila do vedlejších ulic… a pak i do celého Ria. Od počátku 20. století se v ulicích tančí samba dodnes.
Karneval se v Riu odehraje během čtyř dní a nocí. Už o druhé odpolední se na třídách lemujících pláže Copacabana a Ipanema scházejí Blocos, tedy orchestry, zpěváci a tanečníci. A také dobrovolní účastníci. Nic vás to nestojí, přidejte se a dělejte, co se vám zamane.
Své první bloco jsem v Riu de Janeiro potkal hned při východu z hotelu. (Tohle vám musím říct: o tom hotelu, zvaném Caesar a situovaném na pláži Ipanema, píše průvodce, že je to „místo vyhledávané svrženými diktátory“.) Říkalo si Carioca da Gema, čímž nepochybně chtělo naznačit, že je ryze místní, neboť výraz carioca označuje toho, kdo je z Ria. Na čele průvodu se sunul náklaďák s pódiem a na něm bubeníci, perkusisté a sada reproduktorů. A samozřejmě i zpěvák.
Povaha hudební produkce mě zaskočila. Po písni Simpatia é quase amor přikročilo hudební těleso k písni… Simpatia é quase amor a poté ji hrálo zas a znovu. Jak mi vysvětlil místní znalec, nejednalo se o repertoárovou nouzi, ale o pečlivě vybrané téma, které se musí opakovat. Něco na tom bude, řekl jsem si po hodině. Text se změnil v mantru a zanedlouho i já dokázal hulákat slogan refrénu a začínal věřit tomu, že „sympatie je už napůl láska“.
Zpočátku nás bylo sotva patnáct set, později tolik, že už jsem to nedokázal ani odhadnout. Žádný ovšem netrpěl žízní, protože průvod tanečníků doprovázely vedlejší průvody prodavačů pivních plechovek (neviděl jsem jediného Brazilce, který by si dal víno, po pivu se ovšem mohou umlátit). A žízeň bylo třeba hasit, v únoru tu vrcholí léto a samba věru není ploužák.
Neopatrná touha dosáhnout autentického zážitku mě pomalu vtahovala do nejhustšího chumlu, a tu mě úplně obklopily vztahované ruce a nepřetržitě se třesoucí ženské hýždě. Pot, pivo, šustění mašlí a uvolněných kadeří, naléhavý rytmus a nekonečná smyčka písně… snad i sama Hilarie odněkud dohlížela na svůj pohanský rituál. Možná mezitím pršelo, už nevím. Vím jen, že nad tím vším stál na vrcholku skály jménem Pokušení kamenný Kristus; rozpaženýma rukama dával najevo, že to všechno dopouští.
V předvečer Carnavalu do Ria dorazilo – jak jsem v přístavu spočítal – jedenáct bělostných lodí. Na každé z nich 3000 Japonců, Holanďanů, Kanaďanů… prvních 33 000 z očekávaného milionu návštěvníků.
Málokdo z těch barbarů se na nezměrném parketu Ria umí pohybovat tak, aby na rtech místních nevyvolával útrpné úsměvy. Taky se mi pošklebovali, útěchou mi však musí být, že titul největšího nemotory zůstává v bezpečném držení následníka britského trůnu Charlese, o jehož „sambě“ mi považovali za nutné vyprávět mnozí.
Pravdou ovšem je, že spíše než pouličnímu třeštění odpoledne se návštěvníci věnují pozorování karnevalového programu v noci. Tady ovšem nevládne ani láce, ani improvizace, ale pečlivá, celoroční příprava. A dávno už se netančí na ulici; v roce 1983 oslovil místní guvernér proslulého architekta Oscara Niemeyera s otázkou: dokázal by mistr navrhnout něco speciálního?
Niemayer navrhl a během čtyř měsíců uprostřed města postavil Sambodrome. Je to řada betonových tribun obklopujících passarelu, úzkou silnici, dlouhou asi jako Václavské náměstí. Ta začíná v prostoru zvaném Soustředění a ústí do příznačně nazvaného Nanebevzetí. O karnevalové neděli projde touto trasou šest z nejlepších sambových „škol“, v pondělí dalších šest.
Zatímco pouliční bloco dáte dohromady s několika desítkami kamarádů, přání vytvořit „školu“ raději pozorně zvažte. Musíte dát dohromady nejméně 2500 tanečníků (ale ne víc než 4500) a všechny je vyšňořit, aniž přitom použijete jediné péro z předchozího roku. Zejména však najděte aspoň tucet mistrů samby, kteří půjdou v čele vašeho průvodu a udají celému vystoupení (které nesmí být kratší než 65 a delší než 80 minut) tón a ráz. Dále vymyslete a vystrojte nejméně šest alegorických vozů a osaďte je celebritami (za minimum se v tomto ohledu považuje vítěz brazilského Big Brother). Nejskvostnější celebrity (princezny, topmodelky, atp.) oblečte do nejskvostnějších kostýmů a ty pak jeřábem vytáhněte na nejvyšší sloupy, jimž se říká „třešnička“. Hlavně ovšem nepodceňte Praporečnici! Ta se bude obtáčet kolem Mistra v erotickém tanci a přitom mávat školní vlajkou na diváky. Maximální úsilí pak vynaložte na angažmá Královny kapely (přinejmenším Miss Brasil) a nezapomeňte, že to všechno přijde vniveč, pokud si svou kapelu a zpěváka pořádně neprozkoušíte. Také oni budou hrát po celou dobu jedinou tematickou píseň, jestliže však vypadnou byť na chvíli z rytmu, s myšlenkami na vítězství se rozlučte.
Ano, na vítězství. Carnaval na Sambodromu je totiž soutěž. Prezentaci každé školy hodnotí porota, vystavená nejen nutnosti posoudit nesčetné nuance průvodů, ale hlavně tlaku 70 000 fanatiků, zlitých pivem, mávajících vlaječkami svých favoritů a nepřetržitě zpívajících.
A tancujících. Lístek mezi VIPy přijde na 1 500 dolarů a slušnější místo nepořídíte ze méně než pětistovku. Jenže karneval je jen jednou v roce, a tak si mnohá rodina od úst utrhne, jen aby si na takový lístek naspořila. Jakmile jste uvnitř, nenajdete jedinou židli. Ale vy si sednout nechcete, protože tím byste signalizovali despekt vůči průvodu, který pod vámi právě prochází. A zejména: nemohli byste tancovat. A pokud byste nemohli tancovat, co byste na karnevalu hledali?
Doptat se na cestu nebylo snadné. Ne že by mi dotázaní nechtěli poradit, situaci však komplikovalo to, že jediná věta, kterou jsem byl po předchozí zkušenosti schopen ze sebe vydat, zněla „Sympatia é quase amor“. Přesto jsem se před půlnocí vmísil mezi lid tancující na tribunách a až do šesté mohl sledovat lid tancující na bílé passarele pod námi. Netrvalo ovšem dlouho a všechno se mi rozplynulo do barev a zvuků, s jakými se setkávám jen zřídka: ve zvláště živých snech.
Asi dvě hodiny lilo tak hustě, že jsem to navzdory svému vytržení zaznamenal. Ale copak i déšť není součástí zázraku existence? Možná že tropická opera karnevalu na Sambodromu je jen pokračováním úmyslu zbožných: vystavět Zlatý chrám jako poděkování za radostnou zvěst, že žijeme.
