Po týdenní cestě z Čech do Turecka dlouhé 3 500 kilometrů jsme konečně v tureckém přístavu. Náklady na přejezd našeho expedičního auta se vyšplhaly na 30 tisíc korun jen za pohonné hmoty. Druhou ránou byla cena lodi, která vyšla na dalších 25 tisíc korun za auto i cestující a když do toho započítáme drahá víza do všech plánovaných afrických zemí včetně mnoha cest na ambasády do Berlína, Vídně, Vaduzu, Varšavy a Bonnu, přišlo to na dalších 50 tisíc korun. Doufáme, že to je konec vysokých nákladů a nyní nás již čeká jen to hezké a levné.
V přístavním městě Iskenderun na jihozápadě Turecka, jsme navštívili společnost Sisa Shipping Lines, která provozuje trajektovou dopravu z Turecka do výbušného a nestabilního města Port Saidu na severu Egypta. Nikam jinam se v současné době nedá z Evropy do východní Afriky dostat, protože pozemní cesta je kvůli konfliktu se Sýrií neprůjezdná a žádná jiná společnost do této části světadílu nejezdí.
Přečtěte si první díl seriálu: |
Protože potřebujeme do Afriky dostat auto, jiná možnost prostě není. Absence byť jediné konkurenční společnosti bohužel zaručuje vysokou cenu, nepředvídatelný jízdní řád a nespolehlivé informace, které se mění každou hodinu.
Kancelář společnosti jsme našli v malé uličce hned vedle hlavní pobřežní silnice. Kdy ale loď pojede, neví ani sama společnost, která loď provozuje. Musíme prý zaplatit a pak se máme každý den přijít zeptat. Pár dní jsme si počkali a ono to nakonec klaplo.
Při vstupu na loď jsme svědky neuvěřitelné situace. Každý ze stovek cestujících předá u vstupu svůj pas a ten je po kontrole totožnosti vhozen do obrovské papírové krabice. Žádný systém, žádný řád, vše je tam na jedné hromadě a nikdo nechápe, jak bude probíhat jejich výdej. Bylo to sice vtipné, ale měli jsme o pasy docela strach. Máme tam drahá víza, o která nemůžeme přijít.
Expedice All AfricaV rámci expedic ALL AFRICA 2013 a 2012 tým Alexandra Bílka procestoval vlastním expedičním vozem Egypt, Súdán, Etiopii, Džibuti, Keňu, Ugandu, Rwandu, Kongo, Burundi, Tanzanii, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Benin, Togo, Ghanu, Pobřeží Slonoviny, Guineu a Senegal, Mozambik, JAR, Lesotho a Svazijsko. Během 5 měsíců cestovatelé ujeli dlouhých 52 tisíc kilometrů a navštívili desítky míst zapsaných na seznamu UNESCO. |
Na lodi nemáme žádnou kajutu, sedíme v jednom z mnoha salónků. Přestože to je zakázané, po pár hodinách plavby si rozděláváme v podpalubí stan, který máme na střeše auta a několik hodin spíme. Stejně to dělají i řidiči kamionů. Protože si často pouštějí motory, je zde dost toxický vzduch a dlouho zde nelze vydržet.
Zbytek času se potulujeme po lodi, pijeme kávu a pozorujeme cvrkot na lodi. Je to docela zajímavá podívaná pozorovat tak krásně kosmopolitní skladbu cestujících. Převažují samozřejmě muslimové, kteří se během plavby stále modlí a umývárny jsou jich stále plné. Je zde ale zastoupena celá škála dalších národností a etnik ze všech okolních zemí včetně Sýrie, Iráku, Iránu, Spojených Arabských Emirátů, Indů ale i pár Evropanů. Cesta trvala 22 hodin.
Rukojmí v přístavu
Při příjezdu do egyptského Port Saidu již plánujeme, jak vyřídíme rychle formality a ještě tentýž večer vyrážíme dál. To ale bylo jen naše zbožné přání. Nikoho nenapadlo, že nepojedeme ani dnes, ani zítra, ani pozítří, ani popozítří ani popopozítří. Čekal nás týden nejobludnější byrokracie, kterou si lze představit a osobní seznámení s místními úřady, úředníky a jejich pracovní mentalitou.
Protože se odpoledne už nepracuje, bez ohledu na skutečnost, že lodí přijelo asi 2 500 cestujících a přibližně 200 aut a kamiónů, úřady mají prostě zavřeno. Přespáváme proto v autě a hned ráno jsme mezi prvními v kancelářích. Našim cílem je co nejdříve opustit přístav a vydat se na naši expedici po Africe, která de facto začíná tady.
Přestože otvírací doba je v 9 hodin, nikde nikdo nefunguje. Úředníci se líně trousí, svačí, modlí se, poklepávají se vzájemně po ramenou. Je 10 hodin a stále se nic neděje. V 11 hodin zjišťujeme, že potřebujeme asi 30 potvrzení, razítek a budeme muset všude hodně platit. Buď jde o poplatky, nebo jde o úplatky. Tady to je ale jedno, na nic potvrzení nedostaneme.
Než se nám povede něco vyřídit, už jsou 2 hodiny odpoledne a úředníci již z práce odcházejí. Nejběžnějším slovním spojením v následujících dnech je "maybe tommorow". Úředníků tu jsou desítky a všem je všechno doslova ukradené. Když nad tím vším kroutíme hlavou, ptáme se, kde je ten a ten úředník, když už by měl být dvě hodiny v práci a na jeho razítko čeká 100 lidí, s úsměvem nám jeden z čekatelů odpovídá, že to je prostě Egypt.
Nikdo se nevzrušuje a všichni poslušně čekají. V každé kanceláři zjišťujeme, že nám pravidelně chybí nějaké razítko, když ho chceme někde zajistit, už je zase zavřeno. Když nám někdo nabídne pomoc, chce za to 200 USD. Často nevíme kam jít dál, nikdo neumí slovo anglicky a je to čím dál horší. Když se nám nakonec podaří po týdnu dát vše dohromady, máme vyřešené speciální egyptské žluté registrační značky na auto a místní technický průkaz i pojištění, zase chybí potvrzení o zaplacení za parkovné v areálu přístavu.
Absurdní poplatek za nedobrovolné parkování v rámci přístavu byl posledním nesmyslem, který už nás zvedne ze židle a my se musíme důrazně ohradit, bez ohledu na to, jsou všichni úřadníci ozbrojení. Přestože mají ještě hodinu do konce pracovní doby, úředník tvrdí při čajíčku a novinách, že už se mu potvrzení psát nechce a udělá to až zítra. Nakonec ale po našem nátlaku potvrzení vydává.
Výbušný Port Said, stadión a nedávný masakr, bankomaty na mušce
Jako první navštěvujeme neslavně proslulý fotbalový stadión v Port Saidu, kde došlo v únoru k největší fotbalové tragédii v historii. Zemřelo zde 74 lidí a viníci dostali doživotní tresty, tak tresty smrti oběšením. Stadión je uzavřený a známky po bojích zde jsou stále viditelné. Krev na zdech je vidět i po 3 měsících, veškerá okna a dveře jsou zatlučená prkny a okolí stadiónu vypadá dost strašně.
Jinak je kromě pozorování obrovských lodí ve městě několik zajímavých budov z koloniálního období ve stylu bellé époque nebo budova společnosti Suezského průplavu, která ale nebyla přístupná. Port Said slouží především jako místo pro vstup od moře a pak již není důvodu zde déle být. Celé město je trvale ve vojenském obležení, tanky jsou snad naproti každému bankomatu, na hlavních křižovatkách a benzínových pumpách. Vojáci zde sedí 24 hodin denně u kulometů a jen čekají na povel k akci.
Další díl reportáží z Afriky si můžete přečíst příští sobotu na serveru Lidovky.cz.