Večerní slavnost
Když jsem zde před pár lety byla poprvé, byli jsme pozváni na zdejší večerní slavnost. Dlaně nám pomazali henou, pohostili nás spoustou specialit, vypili jsme litry čaje a až do rána se točili v jednom kole. Ráno oslavence, asi desetiletého chlapce, odvezli do Aksaraye k obřízce. Rodiče byli neuvěřitelně pyšní ... a mně ještě tři týdny tuto událost připomínala obarvená dlaň, znázorňující chlapcovu krev, kterou při obřízce ztratil.
Kaňon Ihlara
Ještě ráno jsme byli u moře v Alanyi a žehrali na horko. Teď teplota klesla k deseti stupňům a my poprvé za celou cestu v noci dopínáme spacáky až k bradě - nastoupali jsme téměř 1200 výškových metrů. Ráno sluníčko rozhání chlad a tak se po skupinkách vydáváme do místy až 150 metrů hlubokého kaňonu.
Zdejší průrva vznikla před mnoha lety jako důsledek činnosti nedalekých sopek, které chrlily množství sopečného popela. Ten se postupem času přeměnil v měkkou horninu tofu. Tato hornina byla pak snadno tvarována řekami, ale i lidskými výtvory. A právě kvůli těmto výtvorům je kaňon navštěvován. Prvními obyvateli této oblasti Anatolie byli již v 18.st.př.n.l. Chetité. Když se pak křesťanství začalo rozšiřovat z území dnešního Izraele, lidé přicházeli i sem a začali svá obydlí a kostelíky hloubit do měkkého materiálu. Křesťané začali tato obydlí využívat jako útočiště a dokonce zde přečkali i šířící se islám. Lidé zde žili až do 70.let minulého století, kdy turecká vláda z bezpečnostních důvodu oficiálně zakázala tyto příbytky využívat.
V současnosti kaňonem vede desetikilometrová naučná stezka mezi vesničkami Belisirma a Ihlara. Nenáročná procházka vás zavede k několika různě zachovalým, v tufu vyhloubeným kostelíkům, které Vás překvapí krásou nástěnných maleb z doby prvních křesťanů. Cestu zpříjemňuje tichý proud řeky Melendiz a vrby, které se nad ní sklání. Hornina tufu je známa svou úrodností, a tak se na dně průrvy potkáte s volně pasoucími se stády koz a ovcí mezi políčky brambor.
Spáváme v Belisirmě v pseudokempu. Místa pro stany, díry v zemi jako záchody a v bývalém chlívku pro kozy vyvedená voda do sprchy. Nechybí tu ani místní hospoda, kde udělají čaj a ukrutně pálivou pánev tzv."hoď vše do toho" na vegetariánský i masový způsob. Večery tu trávíme s místními při popíjení čaje nebo Efesu(turecké pivo) a pokuřováním nargile. Čím to je, že ta vodní dýmka tady účinkuje nějak omamněji?
Podzemní města
Odpoledne opouštíme úrodný, bohem zapomenutý kaňon řeky Melendiz. Stavíme na nákup potřebností v poklidném městečku Güzelyurt, pro které je jediným zpestřením dne příjezd našeho minibusu. Místní většinou zvednou hlavu od popíjení Rize, aby zjistili, že jen další projíždějící. Míříme totiž do oblasti tzv.podzemních měst a právě toto je jedno z nich. Pokračujeme ale do mnohem známějšího 40 kilometrů vzdáleného Deriynkuyu. Město usíná v odpoledním anatolském žáru a i zde jsme jedinými návštěvníky. Okamžitě přibíhají babky s hadrovými panenkami na prodej. Jen silné nátury odolávají a okamžitě míří do podzemí.
Procházíme několika podzemními patry - původně jich tu bylo devět. Kromě obytných prostor tu byly i sklady a kostelík. Obyvatelé se zde dokázali opevnit až na několik měsíců. Po třech hodinách v Deriynkuyu vyplněných i nezbytnou návštěvou dílny na koberce pokračujeme do nejznámější oblasti Kappadokie. Do okolí města Göreme.
Göreme a jeho okolí
Tuto oblast zná snad každý, kdo kdy po Turecku cestoval. Kromě notoricky známých pitoresních skalních měst jakým je Uchisar nebo Zelve, hrnčířského města Avanos nebo nejnižších cen v celém Turecku zde můžete potkat batůžkáře z celého světa jak se prohánějí na koních, kolech nebo čtyřkolkách mezi pyramidami z tufu. Ale ani procházky mezi těmito městy nezklamou ty nejnáročnější. Úrodné hornina je přímo životodárnou pro vinnou révu. Né náhodou pěstování vinné révy a její přeměnu v lahodný mok vynalezli Chetité právě v těchto místech. V září tak třeba můžete mezi pyramidami zahlédnou i přeměnu hroznů v rozinky na širokých pruzích látky. Lze se tu toulat nekonečný čas, lze se tu ztratit a lze tu zaplnit nekonečné množství gigabitů na vaší kartě ve foťáku. Záleží jen na vaší časové rezervě.
Nejlepší tu jsou ale rána. Noční spánek je jediným odpočinkem, kdy není horko, ten je však ukončen krátkým procesem pravidelně každé ráno. Před pátou hodinou k ranní modlitbě začne vyzývat muezzin, jen trochu zaberete, probere Vás podivné hučení, to když místní začínají nafukovat balóny pro každoranní vyhlídkové lety nad okouzlující krajinou. Pak přece jen zaberete, ale pak si někdo ve vedlejším stanu všimne nebe plného balónů a s radostnými výkřiky probere celý kemp. Je po spánku a do hlavy se začíná opět opírat úmorné anatolské sluníčko.
Kappadokie závěrem
Kappadokie, oblast střední Anatolie v Turecku, je místo, které jak bylo řečeno zná z obrázků snad každý. Cestovatelé sem míří v létě, ale míří sem i v zimě, aby viděli sníh na tufu pyramidách. Míří sem k poklidným procházkám, ale míří sem i za dáním si do těla, a tak se šplhají na jednu ze sopek kdysi tvarující tuto krajinu. Já zde nacházím tureckou pohodu a i přes mé již tři návštěvy této oblasti střední Atanatolie se těším na návštěvu další, která bude určitě zase jiná ...
Vladimíra Svitáková, Pohora.cz
