Datum Sollalu (Nový rok) není pevné, slaví se první den prvního měsíce podle lunárního kalendáře, a proto může připadnout na kterýkoliv den od konce ledna do poloviny února. Oslavy trvají obvykle tři dny. Zaječí letošek začal nedělí, a tak následovaly další dva volné dny – pondělí a úterý. Kromě Sollalu v korejském kalendáři figurují další dva státní pohyblivé svátky vycházející z lunárního kalendáře – Buddhovy narozeniny a Čchusok (Den díkůvzdání za sklizeň).
 |
Ty ostatní už jsou pevně ukotvené v gregoriánském (solárním) kalendáři, který platí v Jižní Koreji už skoro 130 let. Sollal taky bývá někdy označován za svátek jara, což je zvlášť půvabné, když vás ten samý den místní samospráva začne bombardovat výstražnými zprávami o nebezpečí studené vlny, která přinese mrazy do -20 stupňů. Není tedy úplně zřejmé, který měsíc je ještě zimní, a který už může být označen za jarní.
Na tenhle kalendářní chaos jsem natrefila poprvé se svými korejskými studenty, když jsme se učili názvy měsíců a ročních období v češtině, a nemohli jsme se dohodnout, které měsíce zařadit mezi jarní. Ještě horší to je s určením věku, protože právě na svátek Sollal se stávají Korejci o rok staršími, jednotně, bez ohledu na datum narození. A teď si k tomu připočítejte i to, že korejské novorozeně je považováno za jednoleté, protože se do jeho věku započítává i prenatální období.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Nevinná otázka ohledně věku, která bývá ve všech jazykových učebnicích v počátečních lekcích, tak vyvolává u korejských studentů rozpaky a děs v očích. Můžou vám uvést až tři různé roky. Obvykle jim odpověď usnadňuji upřesněním, že myslím údaj z jejich pasu, tzv. „mezinárodní“ věk. Jihokorejská vláda v prosinci oznámila, že od června 2023 už bude platit jen onen „mezinárodní“ věk a skončí se s tradičním počítáním věku. Někteří tak omládnou o rok, někdo i dva, a to i bez skalpelu plastického chirurga.
V zemi, která je považována za „hlavní město (nejenom omlazovacích) kosmetických operací“. Mimochodem – skoncováním s tradičním počítáním věku tak současný prezident Jun naplnil jeden ze svých předvolebních slibů. Pravděpodobně ten, který se dal splnit nejsnáze.
Věk hraje v sociálním a společenském životě Korejců zásadní roli, určuje totiž způsob oslovování, jazykovou komunikaci a etiketu chování. Proto otázka na věk není není tabu, naopak – Korejci jsou spokojení, že si vás můžou konečně správně zaškatulkovat. Obecně se prokazuje úcta starším. Během Sollalu se mladší rodinní příslušníci přicházejí poklonit starším a přejí jim štěstí do nového roku, za to pak dostanou peněžitý dárek, většinou ve speciální obálce.
Všude v papírnictvích se jich prodává pestrý výběr. Děti si pak peníze můžou uložit do speciálních látkových váčků – přesně takových, jako třímá na připojených fotkách ve svých tlapkách obrovský (až děsivý) zajíc z náměstí Gwanghwamun v centru Soulu. Výzdoba náměstí vypovídala o korejském svátečním pelmelu konce starého a začátku nového roku. Stál tady vánoční strom, konal se vánoční trh, na Silvestra proběhlo odpočítávání konce roku se světelnou show, aby pak byla vystřídána promítáním skotačícího zajíce před lunárním Novým rokem.
To všechno hezky v symbióze, navíc obklopené různými světelnými instalacemi figurín v tradičním lampiónovém i moderním pojetí. Pro návštěvníka Soulu je to potěšení pro oko, město svítí svátečními světýlky od adventu do konce ledna.
Sollal je na rozdíl od zdejší interpretace Vánoc svátkem výhradně rodinným, takže nastává masivní přesun Korejců k příbuzným a rodinám mimo hlavní město. Je doprovázený ještě hutnějšími dopravními zácpami než obvykle, zároveň se však rozhostí v Soulu znatelnější klid a prořídnou davy na jeho ulicích. Ideální čas vyrazit na místa, která jsou tradičně přeplněná.
Když jsme plánovali „předsollalový“ sobotní výlet mimo Soul, nejzásadnější se jevila otázka, ve kterém směru budou nejmenší dopravní zácpy. Výběr padl na ostrov Ganghwado, který je severozápadním směrem od Soulu. I kdyby se tam rozhodli vrátit všichni rodáci do třetího kolene, nehrozilo, že uvízneme v koloně. Za cíl byla vybrána hora Manisan, která hraje v korejské historii podobnou roli jako v té české Říp.
I ji zdolal „praotec Korejec“ jménem Dangun, který tu na vrcholu podle legendy postavil kamenný oltář a taky ho používal. Musel to být zdatný chlapík, protože jeho rodiče byli před svým polidštěním bohem a medvědicí. Právě on je považován za zakladatele nejstaršího korejského státu Kočoson. Severokorejci by vám přísahali, že žádná legenda, poněvadž oni objevili jeho hrob, prostě Indiana Jones po korejsku.
Rok založení státu (2333 př.n.l.) byl až do poloviny 20. století považován v Jižní Koreji za rok „0“ v počítání letopočtu. Jak vidno, s tím počítáním let to fakt nemají jednoduché. Nicméně dodnes je v obou Korejích svátkem 3. října, kdy měl sestoupit z nebes Dangunův otec. Svátek nese vzletný název „Den, kdy se otevřela nebesa“ a právě na Manisanu se v ten den koná speciální obřad.
My to museli vzít na rozdíl od Dangunova otce pěkně zezdola. Za výstup se platí symbolické vstupné, asi 38 Kč. Naší optikou by se mohlo zdát, že je to spíš kopec (471 m), ale když na něj vystoupáte stezkou s více než 900 schody prakticky od hladiny moře, přistoupíte ochotně na termín hora. Počasí bylo mrazivé a sluníčkové, výhled úžasný, společnost excelentní nejenom svými tituly. Tvořili ji totiž tři páni ambasadoři, z Česka, Slovenska a Estonska.
Rozšířila jsem si tak během naší expedice obzory o jejich náhledy na prezidentské volby, jaderné a uhelné elektrárny, osvědčení EU o původu zboží, crash testy aut, nejlepší místo v Soulu k zakoupení řezaných květin i lyžování na Chopku. A dozajista jsem na další závažná témata pozapomněla. K samotnému oltáři jsme se nedostali, byl uzavřen. Vrchol hory ovšem obsadilo kočičí božstvo. Divoce žijící kočky se vesele promenovaly mezi turisty, pózovaly na kamenech a laskavě se nechávaly obdarovat nějakým žvancem.
Slovenského velvyslance to stálo skoro všechnu šunku z jeho sendvičů. Naše gastronomická tečka za výletem byla masová, není nad voňavé bulgogi (marinované grilované nudličky hovězího) zabalené do listů různých druhů salátu. Na ostrov (pátý největší jihokorejský) se ale samozřejmě jezdí hlavně kvůli restauracím s mořskými živočichy. Z předchozí návštěvy si dodnes pamatuji ty nebohé chobotnice, které mrskaly chapadly z horkých kotlíků přinášených na stoly.
Jak mi následně vysvětlil korejský kamarád (shodou okolností od ledna čerstvý ambasador, gratuluju!), lepší horu než tuhle posvátnou jsme si na závěr lunárního roku nemohli vybrat. Prý umí přijímat energii nebes, a tak jsme si zajistili štěstí do nového roku. Pánové souputníci, věřme!
