Cesta zvolna klesá. Kolem se rozprostírají horské louky. Krajina je zvlněná. Za zatáčkou se otevírá pohled na osadu. Dřevěné domky někdo rozhodil do zeleného koberce kolem malého jezírka. Vypadají zvláštně: jako by si jejich stavitelé vzali vzor ve starých kulatých vojenských stanech se špičatou střechou z časů osmanského obléhání Vídně, které rozřízli příčně a do řezu vložili klasickou čtvercovou boudu. V ostrém letním slunci se jejich střechy občas rozzáří.
Mezi pasteveckými boudami se proplétají krávy. Nad Velikou Planinou se nese zvonění kravských zvonců a občasné zabučení. Scházíme do osady. U jedné ze salaší je neumělá cedulka nabízející ajdovi žganci (něco jako pohankové halušky se škvarky) a domácí bílý sýr. Vcházíme na oplocený dvorek hned vedle ohrady pro dobytek. V ní na nás pokukují malá telátka.
Vládne tady rázná žena v nylonovém pracovní blůze (takovou nosila babička při vaření), v koutě stojí tradiční černé gumáky. Zatímco se pokoušíme rukama noha objednat žganci a sýr, telata se pustí do okusování proutěného pometla, které babi nechala stát příliš blízko ohrady.
Veliká Planina je reliktem doby, kdy zemědělství nedotovala ropa a lidé hledali každý vhodný kout, aby se uživili. V hornatém Slovinsku to platilo obzvláště. Ve středověku začali obyvatelé z údolí vyhánět krávy na rozlehlé plató, aby na úrodné půdě v údolí mohli pěstovat plodiny. Vysokohorská pastvina přitom leží zhruba ve stejné nadmořské výšce jako šumavské vrcholy.
Weinsberg CaraBus 630 ME
|
Stáda a pastevci na Veliké Planině pobývali celé léto, na zimu scházeli dolů. V roce 2015 se tady podle oficiálních údajů páslo 380 kusů dobytka. Pro srovnání, v roce 1875 to bylo 560. Všechno, co pastavci potřebovali k životu, si museli přinést z údolí, což představovalo pořádný sportovní výkon, nebo vyrobit z místní zdrojů. Život tady musel být tvrdý. Jak je možné, že tak krásný kus země nezválcovala komerce? „ V rámci zachování tradice a charakteru Veliké Planiny patří každá salaš k určitému statku v údolí a nesmí být prodána samostatně. Takto se daří vzdorovat tlaku turistické nabídky a zachovat tradici pastevectví,“ propisuje web Objevuj Slovinsko.
Lanovkou vzhůru do oblak
Dnes se na náhorní plató můžete vypravit klidně s malými dětmi. Z údolí sem vede kabinová lanovka, jejíž dolní stanici najdete v údolí říčky Kamniska Bistrica u silnice číslo 923. Parkování u lanovky je zdarma, ale značky zakazují parkování obytných aut přes noc (souřadnice parkoviště: 46.3051186N, 14.6078142E, ceník lanovky najdete ZDE).
Kabinka turisty přeprapravuje přes první velmi strmý úsek, přičemž nabízí doslova letecké výhledy. Na ni navazuje sedačková lanovka přímo na planinu, ta však letos práchází generální opravou, takže do nadmořské výšky 1 600 metrů musíte pokračovat po svých. I s malými dětmi je to výšlap na hodinu.
Pokud se chcete zdržet déle než jeden den, přímo pod trasou kabinové lanovky nabízí ubytování malý kemp Kraljev hrib.
Z kempu se k dolní stanice lanovky dostane pěšky za pár minut. Leží na úbočí horského masivu, pro větší obytná auta proto doporučujeme zůstat na dolním prostranství u vjezdu, odvážní řidiči a majitelé pohonu 4x4 se pak mohou vydat na terasovité parcely s travnatým povrchem, které buldozer nebo bagr vytvořil v horské louce. Kraljev hrib má i 80 parcel pro turisty, kteří přespávají ve stanech (ceník najdete ZDE). Sociální zázemí je v horské chatě se restaurací a velkou letní terasou.
Jestli je něco ozdobou kempu Krajlev hrib, tak je to obří houpačka nad letní terasou u dětského hřiště. Nabízí totiž naprosto famózní výhled na vrcholové partie Kamnicko-Savinjských Alp.
Fotografie z koupačky na první pohled vypadají jako obrázky z kýčovité dětské fantasy, nebo dílo umělé inteligence, která malovala zadání: pohádka - houpačka - hory - romantika - malý blonďák. Jenže to místo pod starým listnáčem i šedé hory, kde se i v létě drží sníh, jsou krutě skutečné.
Naše náklady na cestu do Slovinska K cestě do oblasti Kamnicko-Savinjských Alp jsme zvolili trasu přes Vídeň, Graz, Maribor a Celje. Prakticky celá cesta vede po dálnicích, což je výhodné z hlediska spotřeby paliva. Navíc se zde neplatí žádné dodatečné mýto za průjezd tunely. Tankujeme plnou nádrž až „po špunty“ na benzince Tank Ono v Popovicích jižně od Brna, kde se 11. 6. litr nafty prodával za 29,50 Kč. Navigace ukazuje vzdálenost 461 kilometrů do našeho prvního cíle: kempu Menina. Na tempomatu nastavuji rychlost 100 kilometrů v hodině. Po příjezdu do Meniny je ukazatel paliva přesně na polovině, spotřebovali jsme tedy 40 litrů nafty v ceně 1 180 Kč, průměrná spotřeba dodávky tedy byla 8,67 litru nafty na sto kilometrů. K tomu je nutné připočítat desetidenní rakouskou dálniční známku pro vozidla do 3,5 tuny za 9,90 EUR a slovinskou dálniční známku pro dodávky za 60 EUR, kterou jsme kupovali on-line s délkou platnosti měsíc (celkem jsme plánovali na cestě strávit 3 týdny). Při kurzu 24 Kč za Euro dělají celkové náklady na cestu tam 2 857 korun. Všechny platby proběhly bezhotovostně pomocí karty. |
