Když se řekne „čedičové hranoly“, člověk si nepředstaví bůhvíco a už vůbec ne takovou přírodní krásu, jakou prismas basálticos jsou. A vida, jak najednou „bazaltová prizmata“ namísto „čedičových hranolů“ fungují na představivost lépe. A nestojí za nimi nic jiného než geologický jev hexagonální sloupcové odlučnosti.
  |
Ale nebudu machrovat, tohle profi vysvětlení jsem si musela vygooglit. Pro geo-laiky jako jsem já tedy ještě jednou a lidsky – jen kousíček od městečka Huasca de Ocampo se tu potkáte s jevem obrovských čedičových sloupů vzniklých pomalým zchlazením lávy před nějakými dvěma a půl miliony let. Možná jste se s nimi už potkali i v našich zeměpisných šířkách – třeba na Panské skále u Nového Boru, Radobýlu u Litoměřic či Čertově zdi na úpatí Ještědu. Většinou se takovým útvarům lidově říká „kamenné varhany“ a vyskytuje se nejčastěji právě u čedičových či pískovcových skal.
Eva KubátováRáda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová |
Ale i kdybyste už v životě viděli všechny „čedičové hexagonální sloupcové odlučnosti“ světa, je to taková krása, že se jí nedá nabažit. A tak za nimi s klidným srdcem zamiřte i do Mexika. Najdete je tu až 40 metrů vysoké (ekvivalent cca 15patrového paneláku), dozdobené čtyřmi okolními vodopády. Obdivoval je tu na počátku 19. století i Alexander von Humboldt (jojo, přesně ten, podle kterého se jmenuje ten mořský proud).
Když sestupujete po kluzkých schodech až úplně dolů, koukáte spíš pod nohy a všude kolem na tu krásu, a možná si tak nestihnete všimnout, že cestou potkáte bezpočet skřítků, trollů a všemožných prapodivných postaviček z všehochuti materiálů (nejvíce jich samozřejmě je v místním turistickém obchůdku a improvizované mini-výstavce). Huasca je totiž podle legend místem s hojným výskytem skřítků. Po geologické obhlídce přírodního úkazu bazaltových prismat (pardon, mně ty „čedičové hranoly“ přijdou děsně nepoetické) tak zkuste zamířit do toho jediného, pravého a unikátního muzea skřítků v Mexiku (ačkoliv sami rádi tvrdí, že i na světě, ale o tom si v souvislosti se severskými trolly dovoluji pochybovat). Je to coby kamenem dohodil, necelé čtyři kilometry (pro většinu Mexičanů naprosto nezvládnutelná vzdálenost pěšky, a tak to spíš zkuste po místním způsobu autem).
Museo de los Duendes, jak zní název muzea skřítků v originále, je vpravdě bizarní záležitost. Všeho všudy ho tvoří tři místnůstky s rozličnými soškami elfů, víl, trollů a jiné nadpřirozené drobotiny a dalo by se na první pohled zařadit do turistické kategorie „ztráta času“. Ale fakt neumím říct, proč se mi tam vlastně tak moc líbilo. Snad proto, že si nehrálo na hogo fogo výstavní prostor, těžko soudit. Mají navíc moc prima průvodce, u kterých vážně ani na vteřinu nezapochybujete, že v existenci místních skřítků věří. Je to oddychovka a navíc se tu u ní zasmějete.
A vězte, že skřítci v Huasce jsou fakt čísla. Rádi prý schovávají věci, od bot a ponožek (ty známe přece i z našich končin pod jménem Lichožrouti, žeano), přes sladkosti a hračky až po drobné mince a bankovky. Když se ale ztratí víc než dvoustovka, podle místních je potřeba hledat spíš než u skřítků v partnerově/partnerčině peněžence. Co mají skřítci v Huasce společné, je že žádný z nich není zlý. Snad prý jen otravný se svými vtípky. Ale i na tuhle otravnost tu mají řešení – mexičtí skřítci prý nepohrdnou dobrým mezcalem či tequilou.
Na čem si ale kupodivu podle místních legend tihle prckové frčí nejvíc, jsou koňské ohony a dlouhé ženské vlasy. Ty rádi splétají do uzlů a na nich se pak houpou jako na houpačce. V několika málo minutách je tu prý schopný skřítek vyrobit koni z ocasu takové dredy, že by se za ně jamajští rastafariáni nemuseli stydět. Ani muži s krátkými vlasy ale před místními skřítky nejsou v bezpečí – jim ale prý zauzlovávají především chlupy v podpaží. No, na druhou stranu je podpaží pořád pohoda, mohlo by být i hůř…
