Pátek 14. června 2024, svátek má Roland
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Cestování

Mongolsko je zemí nekonečných stepí a řek plných ryb, které se nedají chytit

Všudypřítomný Čingischán foto: Zuzana Melicharová

Moje cesta do Mongolska začala zapíchnutím prstu do mapy tam, kde podle Wikipedie žijí kašmírské kozy. Primárním cílem totiž bylo poznat zemi zaslíbenou těmto úžasným zvířatům, která nežijí jen tak někde. Kozy. V tom bylo jasno. Mongolsko, v tom jasno nebylo. Naopak, bylo tam zataženo a docela zima.
  14:00

Vážně chceš jet sama do Mongolska, víš vůbec kde to je? ptali se mě všichni. Všichni kromě maminky, která pokorně mlčela, protože se nechtěla pouštět do diskuzí o mojí mentální stabilitě.

Jednou mi někdo vyprávěl, jak byl v Mongolsku, kde kromě plání a řeky není nic. A že tam jel s kamarády na ryby, k té řece, a že tam nechytili nic! A přesně do toho nic jsem se tak trochu začala těšit.

Nenechte se ale zmýlit. Mongolsko, země nekonečných stepí a drsné přírody, je destinací plnou kontrastů, kde se minulost snoubí s přítomností. Navštívit Mongolsko znamená ponořit se do krajiny plné historie, tradic a neopakovatelných přírodních scenerií. V srdci této fascinující země leží její pulzující hlavní město Ulaanbaatar, které slouží jako brána do objevování mongolské kultury a přírody. A tam to také celé začalo.

Sukhbaatar - náměstí

Ulaanbaatar! Nejenom spoustu áček, ale hlavně město, kde se tradiční jurtové osady míchají s moderními výškovými budovami a rušnými obchodními centry. Cestu poznání jsem začala v Gandan Khiid, největším a nejdůležitějším buddhistickém klášteru v Mongolsku.

Tento klášter, domov mnoha mnichů, je známý především díky monumentální zlaté soše Buddhy, která je středobodem klášterního komplexu a přitahuje poutníky z celého světa. A přitahovala také mě. Obrovský Buddha na mě shlížel tak trochu káravě, že jsem se do Mongolska dostala až teď, a tak trochu s vlídností, protože těch turistů, přiznejme si, v Mongolsku není zas taková hromada.

Zuzana Melicharová

Studovala v Čechách a Japonsku, pracovala v bankovním sektoru a následně sbírala zkušenosti v oblasti médií. V roce 2021 založila módní značku JUSTLOVE s cílem poskytnout zákazníkům transparentní cenovou strategii a kvalitní materiály. Aktuálně vyrábí v Mongolsku, Portugalsku, České republice a také v Nepálu a v Peru.

Dalším zastavením bylo Národní muzeum Mongolska, které nabízí ucelený přehled bohaté mongolské historie od pravěkých dob až po současnost. Expozice opravdu detailně mapovala mongolskou cestu od éry Čingischána až po moderní dobu.

Když jsem z muzea vylezla, byla jsem opravdu ale opravdu vyčerpaná, ale s pocitem toho, že ten Čingischán byl teda neuvěřitelně pokrokovej chlapík, protože vybudovat takovou říši, která sahá pomalu až k našemu prahu, to stojí pořádnou dávku odvahy, koní a fištrónu.

Teď mě čekali koně. Krátce po obědě mě vyzvedli moji známí a společně jsme se vydali do Hustai National Park. Necelých 100 km nám trvalo necelých 100 hodin cesty, nebo tak mi to alespoň připadalo. Netřeba asi zmiňovat, že mongolská infrastruktura není zrovna něco, čím by Mongolsko vynikalo, a tak si člověk s radostí na srdci vzpomene na naši D1.

Zírání na koně

Standardní turistické ubytování nebylo nic moc, což mi vůbec nevadilo, protože jsem usnula, jako by mě do vody hodil. Moje očekávání ponořená do mongolské tmy se blížila nule.

Když se ráno probudím a otevřu nejen oči, ale také okno, uvědomím si, že jsem jen kousek od jedné z nejvzácnějších divočin světa. Tady, v těchto rozlehlých zelených pláních, jsem na stopě koně Převalského, který je posledním divokým koněm naší planety.

Je téměř nemožné uvěřit, že tak vzácné bytosti stále volně běhají po mongolských stepích, a já mám tu čest je pozorovat. Když jsem je poprvé spatřila, jak se volně pohybují ve svém přirozeném prostředí, pocit úžasu a obdivu byl nepopsatelný.

Fiala pokřtil koně Převalského. Měsíčnímu hříběti vybral jméno Barunka

Sledovala jsem je, jak se pasou na kopci nedaleko, a jejich divoká krása a nezávislost mě naplňovala nesmírnou pokorou. Jako by se zastavil čas a všechno mělo úplně jinou váhu. Nikdo tady nespěchá. Nikdo se nedívá na hodinky. Všichni jen s uvytržením zírají na koně.

Koně bychom tedy měli, ale moje hlavní přání bylo potkat kozu. Ta koza je symbolem krásy, geniality přírody, luxusu a transparentnosti. Od kozy ke svetru, to byla cesta, kterou jsem chtěla prošlápnout a dokonale poznat a pak ji vysvětlit všem, kteří stejně jako já do té doby kašmírovému světu vůbec nerozuměli.

Ta koza nebyla v hlavním městě Mongolska, protože vzhledem k neuvěřitelným zácpám a prašným cestám, se tam skoro nedalo dýchat. Jak by tam mohlo dýchat to krásné stvoření? A tak bylo třeba vydat se do mongolských stepí…

Vyjeli jsme z Ulaanbaataru kolem čtvrté hodiny ranní. Jako by se město nemělo nikdy probudit. Ulice byly prázdné, bulváry se zdály najednou široké a majestátní. Socha Čingischána nám kynula směrem k našemu dobrodružství. Respektive mému, Soyol svou zemi znal dokonale.

Po čtyřech hodinách kodrcání jsem se vyklonila z okénka mercedesu skoro tak starého jako byl můj průvodce a viděla jen široké a nekonečné pláně. Viděla jsem nic. Bylo to krásné, nekonečně krásné. Mírné kodrcání se náhle změnilo v kodrcání středního typu.

To když jsme z jakž takž asfaltové silnice přejeli na neviditelnou polní cestu, která se linula stepními travinami a jen tak tak se vyhýbala vychrtlým pasoucím se koním. Najednou se svět zastavil. Nebo se zastavil mercedes?

Do očí mi vpadly paprsky jarního mongolského slunce. Do paprsků vstoupila velká postava statného mongolského pastevce, která nás zvala s hrdostí a zvědavostí do nitra své jurty. Takováhle pozvání se neodmítají. Airag se neodmítá.

Toho jsem se bála. Nápoj z kvašeného kobylího mléka v malovaném hrnečku jsem pravou rukou přiblížila k ústům a zrealizovala mikronapití, při kterém jsem stejný obsah tekutiny, který se mi dostal do pusy, vrátila zpátky do malovaného hrníčku: Very good, thank you!

Mongolská duše

V mongolské kultuře naštěstí nemusíte dopíjet ani dojídat, ale nesmíte odmítnout ochutnat. Tak to bychom měli. V malém stanu se na jedné stěně krčila starodávná televize, na druhé straně bylo kanape se špinavými dekami a otevřeným pytlíkem chipsů.

Uprostřed na malých kamínkách vařila naše hostitelka oběd. Byla to matka statného pastevce a manželka malinkého dědečka, který již padesát šest let každý den vyhání kozy na pastvu a pak se prohání na divokém mongolském koni. A nestýská se vám někdy po manželovi, když je pořád na pastvě? Ani ne, odpověděla matka po dlouhém váhání stroze, a vyjádřila tím globální definici manželství.

Po obědě (neptejte se, jak jsem vracela vysušené jehněčí na malovaný talíř) jsme se šli podívat na zvířecí osazenstvo. Většina pastevců má kromě kašmírských koz také koně a ovce, aby se dokázala uživit. Stáda nebyla jako z turistických prospektů, všechno připomínalo spíše hospodářství venkovských zemědělců, kteří se o nějaký ten pořádek dvakrát nestarají.

Ticho, klid, jen občas zavál studený vítr a načechral kozám srst. Moje zírání do krajiny narušil statný pastevec, který mi něco podával. Anand začal překládat. Tohle je malá koza. Dva týdny stará. Můžeš si ji pochovat. Co? Kozu pochovat? A to už jsem ji měla v náruči.

Odkaz královny Genenpil. Připomínka, že komunistický režim vraždí všude, kam přijde

Dívala se na mě těma nejkrásnějšíma očima na světě. Trochu se bála, stejně jako já, světa kolem ní, mě, sama sebe. A pak se bát přestala. Tlukot našich srdcí se spojil. Dýchaly jsme jako jedna. Nebály jsme se ani jedna. A já měla najednou pocit, že všechno dobře dopadne, i když jsem vůbec nevěděla, co to všechno vlastně znamená. Hřála mě svojí srstí a já ji tiskla, jako bychom se neměly nikdy rozloučit. A pak ještě silněji, protože to loučení bylo nevyhnutelné.

Uprostřed mongolských stepí jsem tak našla svou kašmírskou kozu. Byla krásná, malinká a pomohla mi se na chvíli zastavit a nadýchnout čerstvého vzduchu a jen tak být. Bez schonu, bez stresu, bez obav ze všeho minulého i budoucího.

V té zemi nekonečných stepí a řek plných ryb, které se nedají chytit, stejně jako mongolská duše, která se už od dob Čingischána prohání na divokých mongolských koních tam a zpět, vpravo a vlevo, křížem krážem toho obrovského krásného nic.

Autor: