Čtvrtek 8. prosince 2022, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Cestování

NOMÁDI: Do Gruzie s dětmi v obytné dodávce. Každý potřebuje svůj prostor

S dětmi do Gruzie. Slovenská cestovatelská rodina a její padesátidenní výprava. foto: OverlandVan

S dětmi bývá občas k nepřežití cesta autem z Prahy do Brna. Rozhodně to nezpůsobuje hustota provozu na nejstarší české dálnici. Jak přežít dva měsíce s dvěma dětmi v dodávce, která měří šest metrů, navštívit Gruzii a nezbláznit se z toho, prozrazuje zkušená nomádská parta OverlandVan.
  7:50

Cestovat autem jsme začali ještě na vysoké škole. První „expedičním“ autem byl malý VW Golf, se kterým jsme vyráželi na úplně první výlety za svobodou do Chorvatska. Tehdy nám to připadalo fantasticky dobrodružné. Postupně se nám autonomádství dostávalo pod kůži a my podnikali delší a delší výpravy. Místo golfa jsme si pořídili třicet let starý Ford Bronco.

Oč bylo Bronco starší a míň spolehlivé, o to mělo větší charisma. Pomyslná stěna mezi námi a cestou se zmenšila a my jsme si užívali každý kilometr „on the road“. Nejprve jsme spávali ve střešním stanu a díky terénním schopnostem auta jsme se dostávali na méně turisticky známá místa. (o autě jsme psali ZDE)

Kompletně jsme propadli overlandingu. Co to je? Jde o způsob cestování autem, na motorce nebo třeba na tuk-tuku, kdy není důležitý cíl cesty, ale hlavně to, co předchází jeho dosažení. Od přípravy a úprav auta, přes samotné cestování s poznáváním nových lidí a kultur. Zastavit můžete, kdy chcete a kde chcete. Následující trasu si vybíráte podle nálady a počasí. Prostě tak, jak vám to zrovna vyhovuje. Zbytek je náhoda. A přesně takhle to máme rádi. Jakmile jsem tohle ochutnali, už nás do letadla nikdo nedostal. A než přišly děti, projeli jsme přsnětně takto velkou část Evropy, Střední Asii, Mongolsko a také Sibiř (o cestách jsme psali ZDE)

Potom přišly děti...

...a tak jsme s celým overlandingem sekli. Ale ne, dělám si srandu. Našim rodičům by to náramně vyhovovalo. Předpokládali, že s příchodem dětí dostaneme rozum, přestaneme vymýšlet bláznivé cesty a budeme sedět doma. Maximálně projedeme Slovensko a blízké Čechy. A nebudu lhát, zpočátku jsme si to mysleli také. Ale velmi rychle nám došlo, že s dětmi člověk nemusí ztratit vlastní identitu a že je vlastně k cestování chceme vést, protože jim do života může přinést jen benefity.

OverlandVan

Cesty bývalé sanitky Chevrolet Express s rodinou Remišových můžete sledovat na facebooku OverlandVan nebo na Instagramu. Jejich starší videa najdete i na youtube ZDE . Remišovi jsou hybateli festivalu Overland a přehlídky amaterských cestovatelských filmů Overland film fest.

Obě naše ratolesti poprvé kempovali, když jim bylo pár týdnu. Nejhorší je překonat vlastní strach. Děcku je dobře tam, kde má rodiče. A pokud jsou šťastní rodiče, jsou šťastné i děti. Vím, zní to jako strašné klišé, ale je to pravda. Kojenec nerozlišuje, jestli ho nakojíte doma v obýváku, nebo na parkovišti. Jestli mu vyměňujete plínku na luxusním přebalovacím pultu, nebo na pumpě na lavičce mezi kamióny. A dnes 5 ročným synem a 3 letou dcerou můžeme zodpovědně říct, že cestování s nimi je jednoduché.Proto začněte hned a užijte si krásné období, kdy nemusíte přizpůsobovat itinerář dětem.

Jako čtyřčlenná rodina jsme si museli přiznat, že Bronco je pro nás už malé. Začali jsme pokukovat po něčem větším. Když se v Čechách na Bazoši objevila bílá sanitka Chevrolet Express se správným americkým motorem pod kapotou a pohonem všech čtyř kol, neodolali jsme. Byla to láska na první pohled. Do dnešní podoby jsme ji přestavovali 3 roky. Ale i během tohoto období jsme vyrazili kempovat. Prostě testování v praxi. Děti si postupně na trčící šroubky a skříňky bez dvířek zvykly. A když se konečně v autě objevila sprcha, věděli jsme, že je čas vyrazit na delší výlet.

Jedeme do Gruzie

Gruzie je naše srdeční záležitost. Dvakrát jsme ji navštívili v roce 2014 během cesty po Střední Asii. Později ještě jednou, když jsme se vraceli ze Sibiře. Člověk, který cestuje terénním autem a kempuje na divoko, musí zemi jako je Gruzie, milovat. Na první pohled působí tenhle kout světa pod Kavkazem jako vzdálená a exotická destinace, ale je to relativně dostupný cíl. Jen je potřeba mít o trochu víc času.

Vyjíždíme. Zvolili jsme svižnější tempo a to se nám na začátek osvědčilo. Do Gruzie jsme dorazili za pár dní. Dětem nevadilo trávit první dny na cestě více času v autosedačkách, protože všechno bylo nové, neokoukané. A samotné cestování u nich vyvolávalo wow-efekt: svět za oknem se měnil víc, než obvykle.

A když se setměno, přišel čas na dětskou „autovýbavu“. Ta musí zahrnovat knížky, něco, co svítí, něco, co hraje, něco, co mluví a kreslící potřeby. Velmi si nám osvědčily interaktivní knihy s „mluvícím perem“, ty malé cestovatele dokázaly zabavit na dlouhou dobu. Úkol pro matku je jasný: všechny vychytávky musí mít po ruce a pravidelně je obměňovat a to tak, aby nevznikaly zbytečné bitky mezi sourozenci. Je lepší, když na palubu vezmete nové, nebo jen málo okoukané hračky. My máme tuto výbavu vysloveně jen v autě, domů nic nebereme, aby hračky byly pro děti vždy jako nové.

Po celém koloběhu výměny hraček, který trvá různě dlouho: někdy jen 30 minut, někdy i 2 hodiny, přijde na řadu svačinka. Vždy máme po ruce vodu, keksy, sendviče, případně uvařené těstoviny v samostatných krabičkách, ze kterých je mohou děti během jízdy konzumovat. Samozřejmě po pár hodinách je dobré prozkoumat nejbližší dětské hřiště a nechat malé pasažéry do sytosti vyběhat. Když je nejhůř a my stále nenacházíme vhodné místo na přespání, přichází na řadu pohádka v tabletu. První dny v autě byly vážně v pohodě. Frflání přišlo asi po měsíci. Svou roli v tom sehrál i nádherný Kavkaz, který děti nechtěly opustit.

První chvíle v nové zemi

Hraniční přechod z Turecka do Gruzie představuje kruté probuzení ze sladkého schengenského snu. Řidič auta jej projede v autě sám. Napůl vzbuzené děti v pyžamech spolu s vystrašenou matkou musí projít přes hranice samostatně budovou určenou pro pěší. To je pravidlo, které jsme při cestování po Střední Asii zažili už hodně krát, ale s dětmi na palubě je to trošku větší výzva.

Všechno je pro ně úplně nové. Poprvé drží svůj pas, svou fotku v něm ukazují nejen celníkovi, ale poctivě i všem kolem. Přes spojovací chodbu proběhnout rychlostí blesku a ve frontě na vstupu do Gruzie všechny čekající štípou do nohou. Takže je nejlepší nahodit kajícný výraz a pokusit se děti podplatit lízátkem.

První minuty v nové zemi jsou vždy podobné. Řešíme provozní věci. Naše zelená karta na východ od Turecka nekryje vůbec nic: musíme si zaplatit pojištění pro případ autonehody, takzvanou „strachovku“. Obvykle vás vjezdu do země odchytí agent a nabídne vám neodolatelně předražené pojištění. Mnoho cestovatelů nabídku s radostí využije, protože hned za první zatáčkou stojí policajti a „strachovku“ kontrolují. Pokud je to možné, vyřiďte si pojistku on-line předem. Ušetříte desítky eur a dohadování s pojišťovacím agentem.

Rodiny na cestách

Druhá věc, kterou už pokládáme za samozřejmost, je internet. Mobilní internet v těchto krajinách je výrazně levnější, že u nás. Balík neomezených dat vychází zhruba na 5 eur. Aktuálně má v zemi nejširší pokrytí operátor Magti, ideální je doplnit ještě o operátora Beeline a jste online všude. Třetí věc, na kterou se těší hlavně naše rodinná kasa, je návštěva čerpací stanice s LPG. Ano, i tady šly ceny nahoru, ale stále se v Gruzii dá natankovat litr LPG za přibližně 0,55 eur.

A nezapomeňte si obrnit nervy. Místní řidiči jezdí příšerně. Běžně se zastavuje až o nárazník auta vpředu a stejně se i parkuje. Přednost na křižovatce má ten větší, drzejší, nebo ten, kdo efektivněji – tedy hlasitěji – využívává klakson. Jízdních pruhů je vždy tolik, kolik jich je aktuálně potřeba. A aby toho nebylo málo, jezdí tu mix aut s pravo i levostranným řízením. Takže je běžné, že v nepřehledné zatáčce se vám v protisměru vyřítí auto, kde na „místě řidiče“ sedí dítě a hlásí otci za volantem, jestli nic v protisměru nejede a on může dál v klidu předjíždět v zatáčce. Po pár dnech hladina adrenalinu klesne a vy si na to zvyknete. Nemáte na vybranou.

Místa, která nesmíte minout

První zastávka je vždy nejlepší. Je jedno, zda je to pláž v Batumi či plácek u řeky. Hlavně tam musí být voda a hromada kamínků, o to děti připravit nesmíte. My jsme se jeli podívat do Batumi. Naposledy jsme město navštívili mimo sezónu a pamatovali jsme si zejména romantickou atmosféru uliček, kavárny evropského typu, kvalitní restaurace a nevšední, dost excentrickou architekturu. Letos, během letní sezóny, tu vládly davy turistů a s nimi spojené dost vysoké ceny s všudypřítomným křikem pouličních prodejců. Takže mezi naše tipy „Kam s dětmi“ Batumi v letní sezóně nezařazujeme.

Rozhodně však nesmíte minout Ushghuli, nejvýše položenou trvale osídlenou vesnici Evropy. Mnoho turistů toto místo vynechávalo, protože do Ushghuli vedla 46 kilometrů dlouhá off-road cesta z města Mestia. V posledních letech se tu hodně stavělo. Letos v létě už 40 km cesty předělali na panelku a práce pokračují dál. Nejlepší na tom je, že při návratu do civilizace nemusíte použít stejnou trasu.

Celý výlet si můžete naplánovat jako okruh: z Ushghuli pokračovat přes průsmyk Zagar (2630 m.n.m.) až do městečka Lentekhi. Uvidíte Kavkaz z druhé strany, z té vlhčí. Tomu odpovídá bujná vegetace a hustě zalesněné kopce. Tráva tu bez problémů přerůstá přes výšku auta, luční květiny hrají všemi barvami a na každém kroku je pramen nebo potůček. Ani z této trasy už nemusíte mít obavy. Intenzívně se ní pracuje a na její zdolání nepotřebujete drsný off-road, ale stačí něco s trochu zvýšeným podvozkem.

Dalším, pro nás důležitým místem v kavkazských horách je vesnička Omalo, která se ukrývá daleko v horách v oblasti Tušetie. Od poslední dědiny, do které vede asfaltka, je vzdálená víc než 70 kilometrů. A rozhodně to není romantická projížďka po upravené šotolince. Naopak, cesta prověří řidiče i auto. Na většině trasy se jede se zařazenou redukcí a pří míjení protijedoucích aut je lepší se nedívat z okna ven.

Zhruba v první třetině cesty potěší zastávka u termálních pramenů, kde si za malý poplatek můžete ohřát kosti po celodenním adrenalinovém přejezdu. Pokud se vydáte do Omala, nenechte si ujít Dartlo. Je to už jen pár kilometrů a cesta je o poznání lepší. Obě obce jsou vyhledávány zejména kvůli svým typickým strážním věžím, které se nazývají Koshkhi.

Fortifikaci měla v minulosti téměř každá rodina přistavěnou k domu. Při ohrožení nastěhovali do věže celou rodinu i se zásobami a dobytkem. Zdejší jedinečné kouzlo však vytváří hlavně hory Kavkazu, všudypřítomní koně a krávy a nádherná příroda, kde se děti mohly vyřádit do sytosti. Třeba při zkoumání zákoutí v lesních remízcích.

Děti byly nadšené ze splouvání kaňonu Martvili, z procházky po skleněném Diamantovém mostě s výhledem do útrob kaňonu Dashbashi, i z přechodu přes visutou lávku v kaňonu Okatse. Ale tam pustí pouze děti vyšší než 120 cm. To je dobré vědět předem, vyhnete se uplakanému výstupu mladšího potomka. Poslední kilometry před atrakcí obsluhují off-road taxíky. My jsme to riskli vlastním autem a byla to opravdu drsná šoférská výzva dlouhá tři kilometry. Technicky náročný přejezd jsme nakonec zvládli, ale auto dostalo slušně zabrat.

Nechci tady vyjmenovávat všechna skvělá místa. Na Gruzii je perfektní, že v téhle zemi se dá kempovat opravdu svobodně. A nejlepší zákoutí prozradí místní, kteří vás s radostí pozvou na návštěvu a dají vám ochutnat domácí speciality.

Doporučujeme navštívit i malé rodinné restaurace, případně rybí farmy, kde si můžete rybu ulovit a spolu s panem domácím ji vykuchat a naučit se

Tipy proti ponorce a hádkám

Děti na každém výletě mrčely, že jsem jim nezabalila nějakou oblíbenou hračku. Tak jsme zavedli „kufr plný hraček“. Každé dítě má svůj vlastní kufřík, do kterého si samo doma vybere hračky na cestu. Co si nevezmou, to nemají.

Soukromný pozemek. Žít se sourozencem nonstop 2 měsíce v šestimetrové dodávce, to je náročné i pro toho nejtolerantnějšího dospělého. Děti to mají stejně. Proto u nás v autě nechybí soukromé deky. Je to vlastní dětský prostor, kde mají soukromí. A oba vědí, že když si deku někde rozprostřou, nikdo z nás tam bez dovolení nevstoupí. Funguje to velmi dobře. Nejraději si svůj soukromý prostor užíval pětiletý Danko. Stavěl si na dece pevnost z lega, která konečně byla před sestrou, přezdívanou GodziLila, v bezpečí.

Svoje děti milujeme, ale někdy nám dokáží pěkně potrápit nervy. Když jsme dlouhodobě všichni čtyři spolu, potřebujeme volné dny pro rodiče. Je to půlden na odpočinek a psychohygienu pro každého z nás. Remčo mívá volno od rána do druhé hodiny odpoledne, já pak od tří do večera. Dohoda je taková, že ve volném dni můžete opustit posádku i auto. Je úplně jedno, co děláte. Já jsem malovala obraz, Remčo si chodil zaběhat, četli jsme si. Počítám, že až budou naše hyperaktivní děti starší, zvládnou se delší čas zabavit samy a nebudou potřebovat celý den jako „animátora“ jednoho z rodičů. Ale teď jsou tyto půldny volna pro nás na cestách velmi důležité.

Nejen rodiče, ale i děti si od sebe potřebují odpočinout. Proto jsme do itineráře zahrnuli i dětské volné dny. Neposíláme je samotné pryč, nebojte. Každý z nás si naplánuje výlet jen s jedním potomkem. Nemusí to byt dlouhá výprava, stačí procházka, zmrzka, ZOO, nebo návštěva hřiště. Hlavně, aby nebyly spolou

Jednoznačné nejlepším rozhodnutím tohoto roku bylo vzít se sebou kola. Sami jsme byli překvapeni, jako často jsme je využívali. Vyráželi jsme na celodenní výlety, ale také jsme v sedle rychle a všichni společně prozkoumávali okolí míst, kde jsme kempovali. A využívali jsme je i na výpravách do měst.

A co dodat na závěr? Snad jen to, že cestování s dětmi je ta nejlepší věc na světě a chceme opět vyrazit. Je jedno kam to bude, hlavně aby to bylo co nejdříve!

Autor:

Mohlo by vás zajímat