Den před návratem z Itálie do Česka jsem se necítila dobře, bolelo mne břicho a záda v oblasti ledvin. Původně jsem si říkala, že „to“ počká, až přijedu domů, ale když jsem večer dostala horečky, rozhodla jsem se, že raději zajdu na první pomoc (italsky pronto soccorso).
V hotelové recepci mi zavolali taxi. Spolu s tlumočnicí Kateřinou jsme nasedli a taxikář, který se v daném letovisku vyzná, nás za 8 eur odvezl na místo. Zcela samozřejmě začal na účtenku psát počáteční i cílovou destinaci kvůli zpětnému proplacení pojišťovnou.
Nejprve jsem se musela nahlásit. Sestřička na příjmu mi změřila tlak, zeptala se na akutní problémy a posoudila, do jaké kategorie naléhavosti patřím. Pacienty neošetřují na základě toho, v jakém přijdou pořadí, ale jak vážný je jejich stav. Poté nás odkázala do čekárny. Asi po dvou hodinách čekání se konečně dostáváme na řadu. Sestřička okamžitě přistavuje lůžko a vybízí mne, abych se položila. Lékař, kterému může být kolem čtyřiceti let, se usmívá a zároveň přikazuje, aby okamžitě přivezli ultrazvuk.
Když slyším, jak se lékař se sestřičkou baví a říká jí, že mám štěstí, ptám se, co se děje. „Máte štěstí, že před vámi několik lidí vzdalo čekání, jinak byste se dostala na řadu mnohem později.“
Po provedeném vyšetření mi odeberou krev a žilně mi začnou podávat antibiotika i analgetika. Odvážejí mne na pokoj a vysvětlují, že za hodinu budou výsledky odběru a poté doktor navrhne další léčbu. Na pokoji přemýšlím, zda by se mi takové péče dostalo i v Česku.
Představte si, že v noci přijedete na pohotovost, tam vás okamžitě vyšetří ultrazvukem, udělají odběry krve a do čtvrthodiny začnou žilně podávat antibiotika. U nás by mi pravděpodobně doktoři předepsali léky na snížení horečky, nejsem si jistá, zda i antibiotika, a poslali by mne domů. Léky bych si možná vyzvedla až ráno, protože ne všude funguje i pohotovostní lékárna.
Veřejný versus privátní
Každou chvíli přichází sestřička a nás všech, co na pokoji ležíme, se ptá, zda je všechno v pořádku, zda nám není zima a zda nechceme další deku. Během čekání mi Kateřina vypráví mimo jiné i o italském zdravotnictví. Dozvídám se, že jsou velké rozdíly mezi kvalitou péče na severu a jihu, což pro většinu lidí asi není velkým překvapením, stejně jako to, že v Itálii funguje veřejný a soukromý sektor. „Kdybyste potřebovala vyšetřit mamografem, mohlo by se vám stát, že vás ve veřejném zařízení objednají za několik měsíců. Když máte peníze, můžete zajít do soukromé instituce, kde vám vyšetření provedou okamžitě nebo třeba druhý den.“
Aby pacienty úhrada léčby v soukromém sektoru finančně nepoložila, mohou si platit speciální připojištění. Pojišťovna pak zpětně proplatí asi 70 procent nákladů.
Ještě předtím, než jsem se v Itálii dostala do nemocnice, mi Kateřina vyprávěla o tom, jak jsou italští doktoři usměvaví a milí k pacientům. Samozřejmě nemohu mluvit obecně, ale ten večer všichni opravdu takoví byli, a to přesto, že ošetřovali jednoho pacienta za druhým.
Asi po hodině se mě sestřička zeptala, zda léky zabírají a zda se cítím lépe, což jsem jí potvrdila. Po výsledcích rozboru krve mne propustili s tím, že si mám druhý den koupit antibiotika, která vyšla na 27 eur.
