Dovolenou nechápu jako opékání se na příměstské pláži, namazaná proti spálení a se zrnky písku na místech, kde je nesnáším. Vyrážím tedy nejraději mimo sezonu, a to především za poznáváním: lidí, chutí, vína a k tomu přidávám fotografování. Přesně tak jsem pojala čas v Itálii, v oblasti na pomezí Marche a Umbrie. Projela jsem si celou oblast a měla stále nutkání přivézt si něco originálního, no a může být větší originalita než pár lahví vína?
Právě zde na poklidném italském venkově – ve vesničce Serra de Conti – zvoním na vinařství Casaleta. Šla jsem na věc zpříma. Bez domluvené schůzky jsem se vydala ke dveřím obchodu. Zvolila jsem správnou formu, na dveřích totiž není cedulka s otevírací dobou, ale kartička oznamující – jenom zazvoňte a jste zde vítáni. S milým úsměvem mi otevřela paní majitelka, představila se jako Manieri Oretta. Po několika zdvořilostních úsměvech jsme zjistily, že si jednoduše nerozumíme. Konverzaci v češtině jsem logicky zavrhla, ale nulová odezva byla i na angličtinu a němčinu, ruštinou se moc nechlubím a italština není má parketa. I přes jazykový problém se zde cítím skvěle a vím, že jsem tady správně.
O autorce |
Ochutnávka vzápětí začíná a jen pro mě se otevírá šumivé bílé a pak i růžové z místní oblasti Verdicchio dei Castelli di Jesi. Zvláště dvě verdicchia jsou k zbláznění dobrá. Nejsem sice úplný znalec vín, ale co jsem ochutnala, se dá nazvat opravdu mimořádnými kousky. K provedení objednávky nám oběma stačí ukázat na lahev a na počet kartonů, které bych ráda vezla s sebou. Bylo to jednoduché.
Milá Manieri nad mou objednávkou roztála ještě víc a ptá se, zda bychom nezašly do kantýny, mluví o rizotu, ať tedy ještě chvilku vydržím, nejdříve se pojede na vinice. Čemu ale dobře rozumím, je rizoto a kantýna, takže mě zve na odpolední oběd nebo přímo na večeři? Jásám! Konečně autentické jídlo a takové vřelé pozvání, pomyslím si... Ochotně sedám do její terénní toyoty a vyrážíme. Vinic u domu všude tolik, kam se jen podíváš, proč tedy jedeme autem a tak daleko? Po chvíli strmě stoupáme cestou přímo podél vinic, které jsou prvopočátkem jejich fantastického vína. Zastavujeme, tady je její panství, ze kterého je dechberoucí výhled do krajiny plné rozkvetlých slunečnic, olivových hájů a právě dozrávajícího vína.
Manieri rozprostře široce ruce, pohled jí utkví přímo na východ a s nadšením vzdychne: „Mare!“ Ano, moře, překvapivě vidím moře, jakkoliv jsem si myslela, že jsem ve vnitrozemí. Nádhera! Hostitelka se otočí a vzdychne podruhé, zrakem utkví na polorozpadlém vyšším domku a s nostalgií v hlase hlesne: „La Posta!“ Že by tady byla pošta? No možné je všechno... a dále vysvětluje, jak větry vanoucí od moře do vnitrozemí a naopak větry z hor se mísí právě v tomto místě, aby vytvořily unikátní mikroklima, které je tak důležité právě pro tohle údolí a do něj vklíněné vinice. A pak už jen ta správná půda, um a ruční sběr a pomazlit se s každým hroznem, pověsit je snad kolíčky na prádlo na šňůry v dalším nedalekém domku bez oken, nechat dojít až do konce listopadu. Je to o lásce, trpělivosti, pokoře a úctě k přírodě. Jsem naměkko. Šťastná to žena!
I přes veškerou dřinu a nekončící práci má svůj klid v duši a lásku k vínu, kterou zdědila po otci. Tak tady dozrávají ta nejlepší verdicchia, která omámila Londýn a Brusel a sesbírala ta nejlepší ocenění! Vzpomínám na všechna latinská i italská slovíčka, abych vyjádřila své nadšení a vysekla pochvalu. Vydechnu: Bravissimo! Smějeme se, nálada je příjemná, i přes jazykovou bariéru se zdá, že si rozumíme.
Sedáme do auta a vracíme se. Přemýšlím, jak zvládne to rizoto, to pravé italské většinou vyžaduje alespoň 20 minut trvalého míchání. Vracíme se do Manierina domu, padá otázka, zda jdeme do kantýny, no ano, samozřejmě, těším se, třeba narazím na nový recept! Sestupujeme po schodech do místnosti, kde je krásně chladno, jen tiše ševelí nejmodernější technologie a je cítit omamná vůně zrajícího vína v sudech. Začínám chápat. I přes všechny trvající sympatie to tedy na rizoto nevypadá a na jakékoliv jiné jídlo u rodinného stolu také ne. Vše je jinak.
Kantýna je italsky vinný sklep (cantina) a uvažovala jsem, co mělo to rizoto znamenat. Nevím to dodnes. Je to krásná záhada, o kterou bych přišla, kdybych uměla italsky.
A záhady, ty já ráda. Snad jednou rozlousknu i to rizoto. A závěrem? V takové lahvi bílého verdicchia s názvem La Posta (ano, v tom domku nebyla pošta) najdete kus země, kde se urodilo, trochu zeminy, vůni okolí, kde bylo pěstováno, zvuk techniky, která ošetřuje vinice, osvěžení podzemní vodou, kterou sají hluboko v zemi kořeny vinné révy, pár kapek potu sběračů, lásku majitele, zvuk stáčírny a cinkání skla při ukládání do beden – a to hlavní nakonec... skřípání vývrtky v korku, tlumený zvuk zátky, zurčení při nalévání do sklenek, čirost tekutiny a poté slast po prvním hltu.