Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Rakoncaj: Dnes v Himálaji nejde o horolezectví, ale vysokohorskou turistiku

Lidé

  6:00
PRAHA - Slavný český horolezec Josef Rakoncaj o rozdílu mezi pravým lezením a dnešní vysokohorskou turistikou, kalhotách z klavíru a o tom, čeho se v horách bál.

Josef Rakoncaj foto: Tomáš Krist

Nevěstinec v základním táboře Everestu, halucinační noční hovory s rok mrtvým japonským lezcem i bivak v osmi a půl tisíci metrech nad mořem: život Josefa Rakoncaje, přezdívaného přáteli Rákoska, by vydal na film, u nějž se tají dech. I dnes, tři roky před sedmdesátkou, leze skály, na které nestačí většina třicátníků. A když neleze, létá ve vlastnoručně postaveném ultralightu nebo se věnuje vlastní firmě vyrábějící horolezecké oblečení.

LN: Jak vypadá důchod špičkového horolezce?
Katastrofálně. Činnost se snížila asi tak o devadesát procent: lezecká a vůbec pohybová. Jediné, čemu se věnuji pravidelně, je práce. Když je sezona, tedy od začátku podzimu do ledna, chodím do firmy na nějaké čtyři hodiny denně. Ale na sportovní výkony už můžu zapomenout. Občas akorát jezdíme lézt na písek do Prachova a do Adršpachu, tak do (obtížnosti) 7C.

LN: V čem je pro vás lezení dneska jiné, než když vám bylo třicet?
Je to víc lezení pro radost. Vylezl jsem si za poslední roky krásné cesty, které bych ještě před dvaceti lety nelezl, přišly by mi málo. Třeba Flower Tower v Kanadě. Na Baffinově ostrově jsou perfektní žulové obelisky. Jedny z nejkrásnějších, když se to vezme z hlediska horolezeckého oka. Aby člověk nastoupil na Mount Asgard, musí jít asi sto padesát mílí pěšky. A to v červnu, když odtaje sníh a ještě není moc komárů, aby nebylo nutné brát lyže nebo sněžnice. Šli jsme tam několik dní. Den má čtyřiadvacet hodin světla, je potřeba si naordinovat režim a chodit spát, aby se člověk nevyčerpal. Cesta nahoru a dolů na tenhle obelisk, co kouká z ledovce, nám trvala čtyřiadvacet hodin. A pak třeba, když mi bylo šedesát, jsme se synem vylezli Mojžíše v Utahu. To je taková pískovcová věž v kaňonu Taylor. Dvě stě dvacet metrů vysoký sloup. O tom jsem snil docela dlouho. Ale právě před dvaceti lety jsem si ještě říkal: „Je to pěkný, ale zatím můžu lízt něco jiného.“

LN: Co říkáte na dnešní české lezce – sledujete, co dělají?
Když to porovnám s naší generací, tak ta vyhraje, protože my jsme lezli s nesrovnatelně horším vybavením, a přitom jsme dávali některé cesty i alpským stylem (bez podpory šerpů a širší expedice, jenom vlastními silami). Já jsem takhle vylezl třeba na Šiša Pangmu. Jižní stěnou Lhoce Šar jsme udělali prvovýstup, to bylo v roce 1984, od té doby tu linii nikdo nezopakoval. Ze současných českých lezců má skutečnou úroveň jenom Mára Holeček (jeho loňský prvovýstup na osmitisícový Gašerbrum měl celosvětový ohlas), ale ten k sobě ani nemá druhého takového.

Josef Rakoncaj.

LN: Na osmitisícovky přitom šplhá čím dál víc Čechů.
Jenže to, co provozují, není horolezectví, ale vysokohorská turistika. Zvládne to každý, kdo si dokáže nazout a zout mačky (stoupací železa na boty) třikrát denně. Šerpa vám natáhne fixní lana, ukáže vám cestu, nemusíte vůbec řešit orientaci v terénu… Všechno vynosí šerpové a zaměstnanci cestovky, které turista platí, nemusíte dělat skoro nic. Nahoře je balík lidí nacvakaný karabinami na jednom laně, je to taková absurdnost, lidi jako by neměli zábrany. Prostě jenom chtějí vrchol a neváhají za to zaplatit desetitisíce dolarů. Za Everest padesát tisíc, za jiné kopce třeba čtyřicet. Stačí se podívat, jak to vypadá v base campu: na severní, čínské straně základního tábora Everestu jsou ve stanech restaurace, ale třeba taky bordel. Ve výšce 5150 metrů nad mořem – chápete to?

LN: Jak moc jsou tihle „vysokohorští turisti“ podobní skutečným lezcům?
Jsou to lidi bez vychování. Chybí jim lekce, které člověk dostane při opravdovém lezení na skalách, v Tatrách, prostě postupným pohybem v horách s kamarády. Oni si zkrátka zaplatí expedici, a nemají základ, co každý horolezec má. Neznají horské kamarádství, pocit zodpovědnosti jeden za druhého… Pak je možný, že někdo umírá u výstupové cesty, a ti, kteří jdou nahoru, mu řeknou, že mu pomůžou, až půjdou dolů. No a on mezitím umře. O nějaké etice ani nemluvě. Za ta léta, co se Himálaj začal komercionalizovat, se začalo krást vybavení: necháte mačky před stanem, za hodinu tam nejsou. Prostě si je někdo vzal. Ale taky jsem třeba vyhazoval ze svého stanu člověka, který tam vlezl a začal mi jíst jídlo, co jsem si tam vynesl a počítal s ním na sestup – potřeboval jsem ho. Oni takhle v souvislostech vůbec nepřemýšlejí.

Celý rozhovor o alergii na peří a tom, čeho se v horák Josef Rakoncaj bojí, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 2. února.

V MAGAZÍNU DÁLE NAJDETE:

  • Fyzioterapie jako prášek na bolení hlavy: proč to Češi přehánějí a jak by měla správná fyzioterapie vypadat.
  • Rozhovor s legendami pražské mordparty, Josefem Lottesem a Janem Žerovnickým.
Autor:

Pronájem bytu 2+kk
Pronájem bytu 2+kk

Boženy Němcové, Mladá Boleslav - Mladá Boleslav II
15 000 Kč/měsíc