Právo na informace patří k velkým výdobytkům demokratické společnosti. Do českého právního prostředí je přinesla v roce 1991 Listina základních práv a svobod. Podrobnosti od roku 2000 upravuje zákon o svobodném přístupu k informacím – zejména mezi novináři dobře známá „stošestka“.
„Každý má právo na všechny informace, pokud to zákon nevylučuje. Žadatel svou žádost proto ani nemusí odůvodňovat. Případné neposkytnutí informace však odůvodněno a podloženo zákonem být musí,“ vysvětluje František Korbel z advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners. „Žádost může podat kdokoliv a stačí ji poslat e-mailem,“ dodává Ondřej Preuss, advokát a provozovatel webu Dostupný advokát.
Pokud je žádost v pořádku, informace musí být poskytnuta do patnácti dnů ode dne přijetí žádosti. Lhůtu lze prodloužit maximálně o deset dní, a to jen v případě, že je třeba sbírat údaje z různých úřadoven nebo je nutné vyhledání objemného množství různých informací.
Informace musí poskytovat úřady, soudy a třeba i Budvar
Povinnost poskytovat informace je velmi široká, podléhají jí předně všechny orgány státu a územní samosprávy – tedy krajů a obcí –, ale také kdokoli jiný, komu zákon svěřil určité úkoly v oblasti veřejné správy. Informace tak musí poskytnout jakékoli ministerstvo či kterýkoli soud nebo obecní úřad. Informační povinnost se vztahuje samozřejmě i na parlament, vládu a prezidenta republiky (respektive jeho kancelář).
Informační právo občanů je ale mnohem širší. Ptát se mohou například na různé státní fondy, státní podniky i firmy, které zřizuje či nějak ovládá stát nebo kraje a obce. Právě pro ně zákon vytvořil kategorii takzvaných veřejných institucí. „Soudy tento pojem velmi rozšířily. Veřejnou institucí se tak v průběhu času stala řada subjektů navázaná na veřejné peníze, například Všeobecná zdravotní pojišťovna, státní podnik Letiště Praha nebo národní podnik Budějovický Budvar,“ vypočítává Ondřej Preuss.
Obecně lze žádat o poskytnutí jakékoli informace. „Žádat je možné cokoliv, nicméně ne na vše můžeme dostat odpověď. Zákony chrání různé typy informací, především osobní údaje, obchodní tajemství, práva duševního vlastnictví, utajované informace, bankovní tajemství, výlučně interní či připravované informace,“ vypočítává František Korbel případy, kdy může žadatel o informaci pohořet. Například tedy v situaci, kdy žádá o informaci, jak úřad v určité věci rozhodne.
.
