Jméno Petra Hrušky na obálce jeho čtvrté sbírky jako by už bylo trochu nadbytečné. Ostravský básník je totiž autorem s osobitým tónem, a tak není problém jeho dílo poznat. V úvodním textu knihy Auta vjíždějí do lodí také jako by Petr Hruška (1964) formuloval svou poetiku: „Na tom počínání, na těch prozatímnostech, provizorních vorech a bledých denních ohních, na tom, jak si člověk nevšimne vlastního neštěstí a zapíná knoflík košile, na tom mohu oči nechat.“
I toho, kdo texty předchozích sbírek Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998) a Vždycky se ty dveře zavíraly (2002) dobře zná, však básník v nové knize překvapí. A to tím nejprostším způsobem. Nikoliv snahou změnit poetiku, ale právě vyzněním samotných veršů. Kupříkladu z jediného odpozorovaného detailu vystavěnou básní Partyzánské náměstí: „Tolik zimních bot ve vietnamské tržnici/ už to vysiluje/ přespříliš bot i na velké severní město/ bot na celou vietnamskou válku/ Co všechno by se dalo zařídit/ nakopnout a přejít/ v tolika botách/ kde už jsme mohli být...“
V tomto je velká síla Petra Hrušky - v zahlédnutém uvidět naše životy. Básník je zde navíc na hony vzdálen různým spisovatelům a filmařům, kteří každou spatřenou maličkost hned snaživě využijí jen pro efektní, samoúčelné vyznění. Ostravský autor působí rozvážně -jako někdo, kdo nikam „nevyráží“ za účelem načerpání inspirace.
Petr Hruška patří k typu básníků, jejichž způsob vyjadřování je průzračný, civilní. Všemu rozumíme, nutné je jen pochopit, proč se nám to říká.
HODNOCENÍ LN ****
