Třináctiletá Anička navštěvuje sedmou třídu základní školy a slovníkem autorů normalizačních posudků je „v kolektivu oblíbena“. Mimo jiné i proto, že se důsledně snaží od svých spolužáků nijak neodlišovat. Snaha nevyčnívat je totiž s malou nadsázkou hlavní trend mezi současnými žáky nejvyšších ročníků základní školy. Tedy mezi dětmi zhruba třináctiaž patnáctiletými.
Snaha svou vizáží provokovat nebo jinak vyčnívat mezi vrstevníky je u příslušníků této věkové skupiny zjevně výjimečná. „Spoustě spolužáků se líbí třeba punkové oblečení, ale obléká se tak, pokud vím, z celé školy jenom jedna holka z osmičky. Ta si to může dovolit, vždycky platila za silnou osobnost a dokáže si své názory obhájit. Jinak ale platí – kdo se odlišuje, mezi ostatní nezapadá,“ říká již zmíněná Anička.
Sama by rozdělila své spolužáky podle stylu oblékání zhruba do čtyř skupin. Největší z nich tvoří děti, které se stejně jako ona nechtějí nijak lišit a oblékají se zcela konformně. Sice uplatňují při debatách s rodiči o tom, jaké oblečení zakoupit, svůj vkus, v zásadě jim ale vyhovuje běžná nabídka každého většího obchodu s oblečením.
Výjimku tvoří skupina příznivců stylu emo. Jejich šatník se skládá prakticky pouze z černého oblečení a potrpí si na nejrůznější doplňky, jako jsou lebky, řetízky, kovové náramky a podobně. Černá musí být samozřejmě i barva vlasů typického emo účesu.
Na rozdíl od starších teenagerů však jejich příklon k tomuto trendu končí právě u účesu a oblečení. Svými názory na svět či hudbu se od ostatních vrstevníků téměř neliší, vystopovat snad lze pouze větší oblibu hudební skupiny Tokio Hotel.
Jistá nevyhraněnost se dá ovšem vztáhnout i na další a početnější skupinu, na tzv. hiphopery či zkráceně hopery. Co se týče oblékání, je jejich styl založen na určité ležérnosti, kterou symbolizují zejména široké, v rozkroku plandající kalhoty. A ačkoliv je název tohoto stylu odvozen od konkrétního hudebního žánru, v domácí diskotéce dětských hoperů se to nijak neprojevuje. „Oblíkají se tak hlavně kluci, kteří chtějí ukázat, že oni jsou ty správný frajeři, kteří si třeba z učitelů nic nedělaj,“ míní Aniččina spolužačka Kateřina.
Zatímco k hoperům se řadí takřka výhradně kluci, poslední identifikovatelná skupina je zase výhradně dívčí záležitostí. Katka s Aničkou o těchto spolužačkách hovoří shodně s mírnou dávkou despektu jako o „barbínkách“. Jedná se o mladé slečny, které se snaží oblékat jako dívky o řadu let starší. Potrpí si na drahé značkové oblečení, které má především zdůrazňovat jejich propukající ženskost – například výraznými výstřihy. Nezbytností jsou také dlouhé pěstěné nehty, nápadné líčení a nejlépe na blond obarvené vlasy.
Učitelé: Choď si, jak chceš Až nápadná snaha po konformitě a minimum výstřelků v oblékání současných školáků přitom zcela zjevně pramení z vlastního rozhodnutí dětí. Na rozdíl od doby, kdy do školy chodili jejich rodiče, dnes prakticky neexistuje „umravňovací“ tlak ze strany učitelů. Vzpomínky starších generací na to, jak pedagogové například důsledně dohlíželi na délku vlasů u chlapců či zakazovali nosit do školy sebeméně extravagantní účesy, znějí dnešním dětem jako zprávy z jiné planety.
„Opravdu si nepamatuju, že by někdo měl s oblečením nějaký problém. Učitelé se o to prostě nestarají. Vlastně si vzpomínám jenom na jednu spolužačku, kterou si zavolala ředitelka do ředitelny kvůli příliš velkému výstřihu. Domlouvala jí, ať tak nechodí, že se potom kluci nemůžou soustředit na učení,“ vzpomíná se smíchem Anička.
Ačkoliv ve vztazích mezi dětmi tohoto věku nehraje styl oblékání prakticky žádnou roli, neznamená to, že by školní třídy tvořily nějaké zcela homogenní společenství. V každé třídě se postupem času tvoří nejrůznější party a jejich členové obvykle kamarádí jen mezi sebou. Podle Aničky s Katkou je třeba v jejich třídě zhruba čtyři až pět takových part. Vztahy mezi nimi ovšem nejsou nijak nepřátelské. Pouze prý mají jednotliví členové uvnitř skupin k sobě prostě blíž. Uvedené party jsou sice obvykle buď dívčí, nebo chlapecké, neznamená to ale, že by spolu zástupci obou pohlaví individuálně nekamarádili. Obě citované dívky tvrdí, že je to dokonce „in“. Například děvče, které se kamarádí s největším počtem kluků, je považováno svými vrstevnicemi za největší hvězdu.
Děvčata přitom zdůrazňují, že si nelze v žádném případě plést toto kamarádství s chozením, které je ovšem už v tomto věku celkem běžnou záležitostí. Podle všeho jde v naprosté většině o platonické, byť citově často i velmi intenzivní vztahy. Nekouříš? Nemáš šanci!
O postavení v hierarchii třídního kolektivu samozřejmě nerozhoduje zdaleka jen množství kamarádských vztahů s opačným pohlavím. Určitou roli může hrát i jistý sociální status dítěte. „Třeba jeden kluk od nás žije sám s mámou, je vidět, že nemají moc peněz, a on si nemůže dovolit to co ostatní. Je to smutný, ale asi i proto není dvakrát oblíbený,“ přiznává Kateřina.
Za samozřejmost se dnes pokládá, že třináctiletý školák má svůj mobil, a pokud možno půjde o některý z moderních typů. Podle oslovených dívek také už v tomto věku platí: „Kdo nemá ICQ, je divnej.“
Hendikepem naopak ani v dnešní poněkud protikuřácky naladěné společnosti není mezi dětmi kouření. A to zvláště mezi chlapci. Podle dívek je ostentativní kuřáctví například pro kluky, kteří se chtějí prosadit jako lídři party, dokonce nutností. Největší „borci“ už také mají – či alespoň tvrdí, že mají – zkušenost s marihuanou.
