„Současný italský román se mi ve srovnání s tím českým jeví zajímavější, různorodější, vitálnější. Určitě je to dáno i tím, že italská literatura konečně začala těžit z geografickokulturně-historické nejednotnosti své země, která se projevuje i v jazykové stránce, mnozí autoři se vracejí k dialektům, pracují se slangy, život nejen popisují, ale mají ho i dobře ,odposlouchaný‘,“
Da Vinciho kód po rusku
Mnohotvárnost uvádí jako základní charakteristiku současné ruské literatury také literární vědec Tomáš Glanc - lze zde najít vše „od výrazně konzumní detektivní beletrie přes kultivovanější masové čtivo až k široce recipované moderní próze, inteligentnímu lineárnímu vypravěčství a vyloženě intelektuální próze“. Dále Tomáš Glanc zmiňuje existenci literárních subkultur a také „projektů“ - „třeba Pavel Krusanov, který se měl stát novodobým ruským Borgesem, nebo román Arsena Revazova - jak napsal jeden časopis - ,naše odpověď na Da Vinciho kód‘.“ Eva Slámová, která řídí v nakladatelství Argo edici AAA, se domnívá, že srovnávat českou a americkou literaturu je možné jen těžko: „Lze to odvodit jen čistě z matematických výpočtů: výběr z většího množství má prostě a jednoduše daleko větší šanci na objevení více talentů. Mísení kultur a větší množství menšinových směrů, které mají šanci se chytit, protože jejich příznivců je aspoň tolik, aby vzbudili nějakou veřejnou odezvu, a občas kultovní zájem. Tohle u nás moc nejde.“ Jinde je zas na denním pořádku značně rozporuplné vnímání románové tvorby: „Ve Francii se nad současností a budoucností románu pláče už tradičně - a stále se ozývají hlasy naprosto pesimistické, ale i nadšené a optimistické,“ říká překladatelka Jovanka Šotolová. Co je důvodem pesimismu? „Pro někoho nemá současná tvorba význam a ani budoucnost už proto, že dochází ke smutnému úpadku jazyka - ta slavná francouzština velkých myslitelů a filozofů ztrácí bohatost, hloubku, jednoznačnost, přesnost... Další odsuzují dnešní autory za to, že akt publikování berou jako vstupenku do světa celebrit. Podobně negativně je přijímána skutečnost, že mnohé knihy vznikají jako podklad pro očekávané filmové zpracování.“ A co je naopak důvodem k optimismu? „Hlasy pozitivní argumentují stále rostoucími počty vydaných - a prodaných - knih.“ A jak se ti, kteří se zabývají překladovou literaturou, staví k té české produkci? Šéfredaktor nakladatelství Odeon Jindřich Jůzl se vyjadřuje jasně: „Subjektivně vyjádřeno, mně chybí: odvaha, fantazie a zásadní témata. Kdo přichází s novým tématem, a ne se stoosmou variací čehosi z dřívějška? Kdo píše provokativně nebo výsměšně, s hraničním nasazením, bezohledně, bezohledně k sobě? Máme autora, který by byl v posledních patnácti letech přeložen do stejného počtu jazyků? Vidíte, a okolní literatury mají. Současná česká literatura nemá v zahraničí valné jméno. To už lepší zvuk mají moravská vína.“ Podobně kriticky vidí českou literaturu i Alice Flemrová: „Skutečnost, že v uplynulých dvou letech se v rámci cen Magnesia Litera staly Knihou roku překladový titul a knížka pro děti, a v anketě LN dvakrát zvítězil epistolární žánr - Magorovy dopisy a Korespondence V+W -snad nějakou výpovědní hodnotu má.“ Překladatelčinými oblíbenci jsou Karel Poláček a Bohumil Hrabal, autoři, „jací teď české literatuře rozhodně chybí“.
Náš koláček je okoralý
Do minulosti se ohlíží i Eva Slámová: „Řekla bych, že nikdo ze současných romanopisců nedosáhl takové výše jako Ladislav Fuks. Ten uměl napsat román ve srovnatelné kvalitě s velkými literaturami. Jeho romány jsou skutečné velké romány v tom pravém slova smyslu.“ A dodává: „Znám názory mladých amerických studentů literatury, kteří čtou například Topolovu Sestru. Líbí se jim to, ale jako něco, co vzniklo v malé literatuře, hned vám přiznají, že v americké konkurenci by neměl nijak výraznou šanci.“ To překladatelka ze španělštiny Anežka Charvátová čte české knihy i z profesního důvodu: „Někdy mě přímo oslní nějaký obrat, o němž jsem se domnívala, že v češtině neexistuje, a nikdy bych ho nepoužila z obavy, že to bude vnímáno jako překladatelská neobratnost - tak jsem třeba našla v Květě Legátové obraz ,mít nervy na samém povrchu kůže‘, což se doslova přesně říká španělsky.“ A je tedy nějaký český titul, který by v zahraničí doporučila k překladu? „Rozhodně bych doporučila Emila Hakla, který myslím ještě ve Španělsku ani Francii nevyšel. Také vždycky doporučuju Rok perel od Zuzany Brabcové, ten loni vyšel italsky. Květu Legátovou už ve Španělsku vydali díky úspěchu filmu Želary.“ Téměř všichni oslovení se shodují, že vydávání překladů není kompenzací nedostatků české literatury, nýbrž snahou poskytnout přehled o tom, co vzniká jinde. „Překladová literatura nemusí být náhražka, vzor ani doplněk, ale může být nádhernou inspirací,“ říká Anežka Charvátová. Alice Flemrová má však přece jen odlišný názor: „Obohacuje čtenáře o další porce světa. Tím spíš v současné situaci, kdy se mi ten český ,koláček‘ jeví malý a okoralý.“
Ve Francii se nad současností a budoucností románu pláče už tradičně - a stále se ozývají hlasy pesimistické, ale i nadšené a optimistické
Vydávání překladů není kompenzací nedostatků české literatury, nýbrž především snahou poskytnout přehled o tom, co vzniká jinde.
