PRAHA Narodila se v Čechách a studovala na učitelku francouzštiny. Už od dětství ale měla ještě jednu vlast, byť dlouho pouze ve svých myšlenkách - Peru. Svůj sen vidět na vlastní oči život indiánů si Olga Vilímková poprvé splnila před více než 16 lety a od té doby to této jihoamerické země s oblibou jezdí.
V roce 1994 vyrazila do Peru jako turistka, později pracovala jako průvodkyně. Jenže projet Peru a zastavit se na každém místě jen na chvíli jí nestačilo. Chtěla ten „obyčejný“ svět lidí, kteří žijí v zemi se zajímavou historií, poznat lépe. „Mojí velkou inspirací byla Babička Boženy Němcové. Měla jsem tu romantickou představu, že stejně jako u nás i v Peru si indiáni vyprávějí příběhy,“ svěřila se LN Vilímková. „Paradoxně jsem to byla nakonec já, kdo jim je vyprávěl a kdo je chtěl slyšet. Na dlouhé povídání tam totiž není čas, přes den se pracuje a večer už na to nikdo nemá sílu. Ani dětem se pohádky nevyprávějí,“ dodala nadšenkyně, jejíž zážitky nyní vycházejí i knižně.
Po letech průvodcování Olga Vilímková požádala v roce 2000 peruánské velvyslanectví v Praze, zda by ji vyslalo jako učitelku do některé z indiánských vesnic. Chtěla někam, kde se ještě mluví původním indiánským jazykem kečua, který Vilímková kromě francouzštiny a španělštiny také ovládá. Na ambasádě jí řekli, že odpověď může přijít třeba až za několik měsíců. Jenže přišla už za dva týdny.
„Byl to pro mě šok, mé dceři bylo tehdy patnáct, měla jsem naplánovaný semestr na VŠE, kde učím, a do toho jsem ještě chtěla připravit výstavu pro Náprstkovo muzeum. Šlo to rychle asi proto, že kdosi do mé žádosti napsal ,priorita peruánské vlády‘. Možná si říkali: nadšenec, když to chce dělat zadarmo.“
Vilímková nejdřív ani netušila, do které oblasti pojede, ani kolik tam bude učit dětí. Žádné plánování se prostě nekonalo. Vše se -ostatně jak už je to v peruánské společnosti zvykem - řešilo hodně narychlo nebo spíš improvizovaně. Nakonec Vilímková odjela v roce 2001 do vesnice Pucamarca, kde žije zhruba dvacet rodin, a strávila tam necelý rok. Děti si na ni zvykly rychle, snad proto, že měla úplně jiný způsob výuky. Oproti původnímu drilu jim vymýšlela hravé způsoby učení. „Když jsem jako malá jezdila s turistickým oddílem, hráli jsme různé hry, jak stopovat zvířata, jak rozeznávat stromy. Tahle zkušenost mi hodně pomohla.“
Kontakt s přírodou byl pro ni přirozený, ale jak se dá hravě učit matematika? „Vlastně podobně, stačí vymyslet hru, příběh. Takhle jsem učila i dějepis. Hodně mě udivilo, že děti svoji historii neznaly. Až když se doma zeptaly prarodičů, postupně se příběhy objevovaly, třeba o tom, že nedalekým horám vládnou duchové. Zaujal je i zeměpis. Poprvé viděly glóbus, kde jsem jim ukázala, kde je Peru a kde jsou Čechy. Do té chvíle nepřemýšlely o tom, že existuje něco víc než jejich nejbližší okolí. Vyprávění o tom, proč máme noc a den, zajímalo nejen děti, ale i dospělé.“ Radovat se, neočekávat Když se na konci roku 2001 vrátila, v Praze právě vrcholila nákupní horečka před Vánocemi. Uvědomila si, že namísto shánění dárků by raději pomohla lidem, kteří žijí v „její“ vesnici. Chyběly školní pomůcky, chtěla talentovaným dětem pomoct, aby mohly studovat. Začátkem roku 2002 proto založila Nadační fond Inka, který zajišťuje širokou škálu projektů. Od stipendií pro talentované děti až po zakládání center, kde jsou knihovny a probíhají kurzy šití a pletení.
V průběhu let si Vilímková začala více uvědomovat rozdíly obou kultur. Na české straně byla vůle pomáhat a na peruánské straně téměř nezlomná bariéra v tom, že plánovat se přeci nemá. V Čechách propaguje Vilímková činnost fondu a v Peru našla schopné spolupracovníky, kteří koordinují jejich aktivity. „Takovou práci by nemohl dělat cizinec, aby jim radil, co mají dělat. Mají rádi, když někdo přijede na návštěvu, ale do svého systému práce si mluvit nenechají.“
Nadační fond již podpořil tisíc talentovaných dětí, řada z nich dokončila střední nebo i vysokou školu. „Rozdíl vnímám i v otázce dárcovství. Pokud indián něco daruje, nic za to neočekává. Neuvažuje o zpětné vazbě. Zato u nás je to naopak. Když indiánské dítě dostane od českých kmotrů míč, je šťastné. Nenapadne ho ale, že by jim o tom mělo napsat dopis.“ Každý rok se zhruba sedmdesát kmotrů jede podívat za „svým“ dítětem. Jejich pomoc není zjevná ani tolik v konkrétní sumě, jako možná spíš ve chvíli, kdy se sejde celá vesnice a přinese vlastnoručně vyrobené pončo a uspořádá fiestu.
