Bratislavský masakr znovu ukázal, že Romové jsou u nás ve „většinových médiích“ zobrazováni zejména v souvislosti se zločiny, jejichž jsou oběťmi, nebo častěji pachateli. Romské tiskoviny nabízejí úplně jiný obraz. Na něm je Rom nejčastěji umělec.
Romští umělci procházeli Prahou ve velkém stylu, byla to paráda, byla to síla a neobvyklý zážitek,“ uvádí zpráva v červnovém čísle romského časopisu Romano Hangos.
„Problémy s Romy se v České Třebové táhnou už od počátku devadesátých let,“ píše se v červnovém článku deníku MF DNES.
Ten kontrast nelze přehlédnout: zatímco romský časopis zobrazuje Romy především v článcích o jejich kultuře, většinová česká média je podávají především v souvislosti s problémy a obtížemi.
Z výzkumu mediálního obrazu Romů plyne nejen očekávatelný závěr, že většinové vnímání zdejší nejméně oblíbené menšiny se naprosto liší od romského sebe-vnímání – ale také to, že propast mezi těmito dvěma obrazy se spíše prohlubuje.
Zpěvný Romský hlas Romským i většinovým psaním o Romech jsem se zabývala poslední tři roky na vysoké škole. Pro zkoumání romské sebe-prezentace jsem zvolila Romano Hangos, Romský hlas, který se formátem nejvíc blíží klasickým novinám (kromě něj vychází také Kereka pro děti, Romano Voďi pro mládež a Romano džaniben pro odborníky romisty).
Jen pro krátké představení: noviny Romano Hangos vznikly v roce 1999 pod záštitou několika romských organizací v čele s předsedou Společenství Romů na Moravě Karlem Holomkem, který pak byl dlouhá léta jejich šéfredaktorem. V roce 2008 jej ve funkci nahradil Pavel Pečínka, který spolu se dvěma novináři tvoří jádro redakce, spoléhající i na síť regionálních dopisovatelů. Noviny jsou dvojjazyčné, převládá však čeština. O tom, zda a jak často vůbec budou noviny vycházet, rozhoduje výše státní dotace (asi 70 procent příjmů, zbytek tvoří granty a inzerce, příjem z prodeje je minimální), proto bývá týdeníkem, čtrnáctideníkem i měsíčníkem. Tištěný náklad, pohybující se v průběhu let mezi 1500 až 3600 kusy, pak putuje z poloviční části do státní správy a neziskových organizací a z druhé poloviny k odběratelům, hlavně z řad romské inteligence.
Ve zkoumaném období 1999 až 2007 tvořily největší část obsahu Romano Hangos – 29 procent, tedy 207 ze 713 článků – texty o romské kultuře. Redakce tak vyvažuje minimální prezentaci romské kultury v hlavních médiích (v nich se v obdobném období zabývalo kulturou pouze pět procent ze všech článků o Romech).
Kultura znamená v Romano Hangos především hudbu – obor, díky němuž si příslušníci této menšiny dodnes získávají uznání a respekt společnosti. Proto se zde mnohem častěji objevují Věra Bílá, Gipsy. cz nebo Therne Čhave než například romští výtvarníci, literáti, herci nebo novináři (vyjma populární rozhlasovou redaktorku Jarmilu Balážovou). Nemluvě o sportovcích nebo třeba podnikatelích. Iluze jednotného etnika Kultura je v Romano Hangos zastoupena dvakrát víc než druhé nejčetnější téma – politika (o obsahu a tónu dávají docela dobrou představu například tyto titulky: „Vznikne Agentura pro boj s ghetty“, „Proč Romové nemají zájem o vládní dokumenty?“ nebo „Integraci nelze vynucovat násilím“.
Přestože se romská minorita dělí do různých etnických podskupin (kromě slovenských a olašských Romů žijí v České republice také čeští, moravští a maďarští Romové, není jich však mnoho – většina byla vyvražděna za druhé světové války), Romano hangos zobrazuje Romy jako kulturně sjednocenou skupinu, která čelí společným sociálním problémům, diskriminaci, bojuje za svá práva, sdílí společné tradice a historii. Z tohoto hlediska noviny posilují skupinovou soudržnost a zdůrazňují národní identitu Romů.
Nejčastěji zmiňovaným sociálním problémem v Romano Hangos je vzdělání. Články upozorňují na nízkou vzdělanost a kvalifikovanost romské populace, na problémy s umisťováním romských žáků do zvláštních škol či strnulost vzdělávacího systému. Příklad? „Je třeba, aby si každý rodič plně uvědomil, že když naše děti budou mít vzdělání, o to bude lepší jejich šance uplatnit se na trhu práce,“ apeluje na Romy vydání č. 11/2005. „Bez ohledu na své individuální schopnosti často dostávají ve speciálních školách a segregovaných třídách jen druhořadé vzdělání. Vláda jim není schopna zajistit dostatečné vzdělání, což negativně ovlivňuje jejich budoucí šance uplatnit se v zaměstnání,“ konstatuje se v č. 22–23/2007.
Zda jsou Romové se svým časopisem spokojeni, těžko říct. Romano Hangos neprovádí – což je při nedostatku peněz celkem pochopitelné – průzkum čtenářských přání a potřeb. (Pro úplnost: redakce si nechala mou bakalářskou práci o obrazu Romů v Romano Hangos poslat, žádnou reakci jsem už pak od ní nedostala.) Časopis versus deníky Pro srovnání převládajícího, většinového obrazu Romů jsem zvolila tři nejčtenější (a zároveň různě politicky zaměřené) deníky hlavního proudu: bulvární Blesk, středopravicovou MF DNES a středolevicové Právo. Zkoumaným obdobím byly roky 1999, 2003 a 2007.
Mediální reprezentace Romů se v průběhu let nijak výrazně nemění. Pouze v článcích vztahujících se k nějaké významné kauze Romové ubývají jako mluvčí komunity, partneři v dialogu (v roce 1999 mluvil v 34 procentech článků o Romech někdo z Romů, v roce 2003 v 29 procentech a v roce 2007 už jen v 26 procentech). I zahraniční výzkumy upozorňují, že Romové se jako mluvčí objevují ve většinových médiích spíše zřídka. Ve čtenářích to může utvrzovat pocit, že Romové jsou pasivní menšina, neschopná mluvit sama za sebe. Souběžně ubývá článků, v nichž Romové vystupují jako aktivní účastníci, kteří se sami podílejí na řešení svých problémů. Mediální obraz je takový, že pokud se objeví problém s Romy, zpravidla ho řeší – v podání médií spíše „musí řešit“ – stát nebo místní samospráva.
Obsahová analýza není všemocná, nedokáže vysvětlit důvody, proč narůstá mediální obraz „pasivních Romů“ – k tomu by bylo třeba vést hloubkové rozhovory s novináři. Je možné, že důvody jsou „objektivní“, tedy že podávaný obraz odpovídá realitě. Je možné, že se změnila povaha zobrazovaných problémů (je snazší najít romského mluvčího například k místnímu sporu mezi většinovými a romskými obyvateli než k zařazování Romů do zvláštních škol). Je ale také možné, že vina je na straně novinářů, kteří přestali romské mluvčí vyhledávat.
Co je romské? Kriminalita Nejčastější – a stále četnější – téma spojené s Romy je ve většinových médiích kriminalita. A to jak zločinnost páchaná Romy, tak zločinnost páchaná na Romech (v roce 1999 šlo o 21 procent všech článků o Romech, o čtyři roky později 25 procent, a po dalších čtyřech letech dokonce 29 procent.
U zločinů páchaných Romy deníky uvádějí etnickou příslušnost a zdůrazňují nízký věk delikventů; mediální obraz je pak takový, že jde o kriminální etnikum vedoucí k nezákonnostem i své děti. Zda je však tento obraz adekvátní realitě, nelze posoudit. Data o kriminalitě Romů byla v České republice dostupná do roku 1993. Do roku 2000 byly podklady pro kvalifikované odhady romské kriminality poskytovány pouze pro odborné účely. Poté byly i tyto podklady kvůli ochraně osobních údajů z policejních statistik vymazány. Dalším často zastoupeným tématem byly texty související s bydlením Romů (kolem 20 procent). Naopak velmi sporadicky novináři píší o vzdělávání a zaměstnávání Romů nebo o jejich zdraví. Obecně se romské minoritě – připomeňme: největší tuzemské menšině, jejíž počet se odhaduje na 200–300 tisíc, tedy 2–3 procenta populace – ve třech zkoumaných denících přikládá spíše malá významnost. Články s romskou tematikou řadí častěji na zadní stránky, věnují jim méně prostoru a fotografií. Jeden den jako příklad za všechny: dne 28. května 2007 začal v Praze týdenní festival romské kultury Khamoro. MF DNES místo této události uveřejnila články „Lidem uprostřed Bělé vadí zápach z romských domů“ a „V Plzeňském kraji je sedmnáct ghett“. Avízo o začínajícím festivalu uveřejnila s jednodenním zpožděním.
Tak se píše v Evropě Nutno říci, že české zobrazování Romů není v evropském kontextu výjimečné, jak ukazuje výzkum řeckých médií (Rouhgeriová), maďarských (Bernáth a Messingová), slovinských (Erjavecová) i slovenských (Cangár). Významný počet tamních článků týkajících se romské populace je věnován kriminalitě a zdůrazňuje etnicitu romských pachatelů. Romové jsou často vykreslováni jako součást problémů nebo jako samostatný specifický problém (či problémová sociální skupina). Dalším významným rysem je zdůrazněné prezentování sociálně nezačleněných Romů a pomíjení existence integrovaných.
Souhrnně řečeno, zkoumané české deníky se vzrůstající tendencí informují o romských tématech a událostech bez návaznosti na širší, vysvětlující rámec. Upřednostňují čím dál častěji pouhý popis problémů před zkoumáním jejich příčin, následků či možností řešení. Agenda se nijak zvlášť nemění, pouze mírně vzrostl podíl článků o romské kultuře (z 4,4 procenta v roce 1999 na 6,6 procenta v roce 2007). Deníky dávají přednost textům negativním, jednoznačným a konfliktním; Blesk ještě více než seriózní deníky.
Nebývá zvykem psát o Romech, kteří nezpůsobili žádný problém, nebyli napadeni, řádně pracují a nežijí v ghettu. Pokud by je však zahlédl novinář, viděli by je jeho očima i čtenáři.
***
Nejčastějším problémem v Romano Hangos je vzdělání. Články upozorňují na nízkou vzdělanost a kvalifikovanost populace, na problémy s umisťováním žáků do zvláštních škol či strnulost vzdělávacího systému.
Nebývá zvykem psát o Romech, kteří nezpůsobili žádný problém, nebyli napadeni, řádně pracují a nežijí v ghettu. Pokud by je však zahlédl novinář, viděli by je jeho očima i čtenáři.
U zločinů páchaných Romy deníky uvádějí etnickou příslušnost a zdůrazňují nízký věk delikventů. Mediální obraz je pak takový, že jde o kriminální etnikum vedoucí k nezákonnostem i své děti.
O autorovi| Adéla Badáňová, analytička médií Autorka (* 1986) je absolventkou oboru Mediální studia a žurnalistika na Fakultě sociálních studií MU. V současnosti pracuje jako PR manažerka Nadace Partnerství.
