Bierová začínala v hnutí Dogma, které se – zčásti recesisticky – stavělo proti všemu „umělému“ v kinematografii. Ve svém posledním filmu ale předkládá extrakt právě té umělosti převlečené za nepřikrášlenou pravdu, život sám. Nominace na Oscara je v takovém případě samozřejmostí.
Anton (Mikael Persbrandt) je idealistický lékař, který hodně času tráví v uprchlickém táboře kdesi v Africe, kde řádí krvelační bandité a zubožené děti se šťastně smějí, když dostanou kopačák. Doma v Dánsku ale za sebou nechal spoušť – manželství rozvrácené nevěrou, synka Eliase (Markus Rygaard), který rozchodem rodičů trpí, a ve škole ho navíc šikanují. Potomek si ale najde kamaráda a ochránce – Christiana (William Nielsen), v němž smrt matky uvolnila jakési temné puzení...
To, co v první půli vypadalo jako seversky chmurné drama s dobrými hereckými výkony, se časem začne měnit v manipulativní propletenec situací nesených kostrou úporně zdůrazňovaných poselství. Týkají se všeho možného – od oprávněnosti užití násilí po nutnost odpuštění. Obraz Afriky vychází vstříc znaveným klišé, působí skoro až urážlivě, jakkoliv autorský záměr jistě takový nebyl. Všechny ty vážně pokládané otázky nemohou rezonovat, jsou-li podávány s takovou urputností a jsou-li jimi postavy tak zotročovány. Bierová z nich činí součástky modelu, jenž není moc funkční, a vybízí publikum k zamyšlení filmem, u nějž by se ale moc myslet raději nemělo. Asi by bylo možné ho brát jako bezděčně formulovaný argument proti permisivní severské výchově – kdyby jeden z dětských hrdinů dostal ve správnou chvíli pár facek, mohl film skončit už po třiceti minutách a svět by se díky tomu stal trochu lepším.
Lepší svět (Dánsko, 2010) Režie: Susanne Bierová Hrají: Markus Rygaard a další
