Na Svobodovi vidíme, proč lidovci nikomu nechybí
Když si pár týdnů před volbami Lidové noviny dovolily text o snaze Cyrila Svobody vysoudit dům v Praze, který jeho zesnulá majitelka odkázala nejdřív jemu a potom jedné křesťanské charitě, opatřit titulkem „Hamižný Cyril“, stěžoval si předseda lidovců až u vedení redakce. Dotklo se ho, že by snad někdo nevěřil jeho slovu, které dal s ohledem na vyhlídky své strany, že by ho někdo vůbec mohl podezírat, že se nároků na dům nevzdal. Dnes se ukazuje, jak svou tečku za soudním sporem myslel - jako dvojtečku. O dům se totiž soudí dál.
Co se tenkrát asi Svobodovi honilo hlavou? Třeba sebejistotu lídra strany, která se do sněmovny probojuje vždycky, jen hrál, třeba v duchu tušil, že KDU-ČSL propadne. V takovém případě mu bylo jasné, že předsedou nezůstane, takže asi předpokládal, že by s funkcí přišel i o politické závazky, které v ní učinil. Anebo to od něj celé bylo jen předvolební představení a on byl ochoten soudit se o dům bez ohledu na výsledky voleb, a aťsi z ministerského křesla. U muže, jenž s takovou lehkostí poruší veřejně dané slovo, není žádná varianta dost divoká.
Když potom lidovci u voleb skutečně propadli, všude se psalo, že ať už byli, jací chtěli, bude této tradiční strany přece jen škoda a v české politice ještě bude chybět. Pravda je taková, že nechybí vůbec nikomu. Nové vedení strany ve smrtelné úzkosti dává Svobodovi nepokrytě najevo, aby se ztratil. Svoboda by se ztratil rád, na nějakou ambasádu. Je ale na světě místo, kde by člověk schopný se veřejně znemožnit neznemožňoval i republiku, kterou má reprezentovat?
***
Čtěte „Svoboda si má vybrat...“ na straně 5
