Ad Lidovky.cz 6. 12.: Klaus se vzdal titulu čestný předseda
Václav Klaus na volebním sjezdu ODS prohlásil, že nesouhlasí s politikou strany, a poté se vzdal titulu čestného předsedy. Dále řekl: „Považujte to za vstřícné gesto, neberte to jako nevraživost.“
Je mylné se domnívat, že tímto „vstřícným gestem“ uvolnil Klaus Topolánkovi ruce, jak si myslí někteří politologové. Naopak, Klaus tímto jednoznačně vypověděl občanským demokratům válku poté, co přestali tancovat, jak jejich čestný předseda píská. Teď nastane Klausův aktivní boj proti ODS tím, že bude bezostyšně, coby „nestranický prezident“, podporovat založení konkurenčních stran – a pokud dvě takovéto strany budou málo, tak podpoří založení dalších a dalších a dalších, dokud celou pravici nezničí.
Václav Šťastný, Praha
Akceptovatelná snůška negativ
Ad LN 5. 12.: Prázdný a falešný
Zdá se mi až nechutné, jakou snůšku negativ dokázal Václavu Klausovi přiřknout ve svém článku Petr Placák. Vždyť se přece jedná o našeho prezidenta! A vůbec nejhorší na tom je skutečnost, že ať na to koukám, jak koukám, tak s autorem souhlasím.
Michal Němec, Jablkoň, jablkon@jablkon.com
Další příklad selhání našeho soudnictví
Ad LN 4. 12.: Srazil na lyžích dívku. Soud ho osvobodil
Domnívám se, že jde o další příklad selhání našeho soudnictví. Selhání o to závažnější, že jde o první případ z této oblasti, a proto může v budoucnu sloužit jako vzor. Neznám pana Závoru, v životě jsem se s ním nesetkal a nemám nejmenší důvod být proti němu zaujat. Ale když se dívám na jeho fotografii, dovedu si živě představit větu: „Vole, vole, teď to můžeme kalit, co to dá, a když někoho přizabiješ, nic se ti nemůže stát, nemají na to zákon.“
V právnictví se nevyznám, ale předpokládám, že pan soudce Mühlstein si nechal vypracovat znalecký posudek. Nevím, jestli pan soudce někdy jezdil na šumavské Kobyle. Já ano, více než 20 let. Jestliže někdo může zodpovědně konstatovat, že nebylo prokázáno, že by se obžalovaný pohyboval jízdou, která by vybočovala z běžného stylu, pak nás Bůh ochraňuj, protože to znamená, že i tak (relativně) mírné svahy, jako je Kobyla, jsou pro normální lyžaře smrtelně nebezpečné.
Děkuji osudu, že už přes 15 let mohu jezdit do Francie, Itálie a Rakouska, kde tyto situace sice teoreticky také mohou nastat, ale s pravděpodobností nejméně o dva řády nižší. Kromě toho z hovorů s místními lidmi vím, že tam jsou si velmi dobře vědomi případných následků. Jako vysokoškolský učitel jsem léta jezdil se studenty na výcvikové kurzy a znám dobře poměry na našich i slovenských svazích. Vyhnaly mne z nich dva „normální“ jevy: masové předbíhání na vlecích a nezodpovědnost frajerů. Zažil jsem i smrtelné úrazy. Vůbec mi nejde o to, aby pan Závora šel do vězení. Přál bych si ale, aby byl donucen si uvědomit, co zavinil (co takhle několik týdnů služby na úrazovém oddělení některé nemocnice). Zatím, soudě podle jeho postojů, na to nevypadá. Pokud vím, existuje něco jako těžké ublížení na těle z nedbalosti. Jaké nedbalosti? Definici už ponechme na povolanějších, nemělo by to být tak těžké.
Prof. Ing. Petr Vavřín, Brno
Barbarství
Ad LN 4. 12.: Dva osmdesátníci
Po mnohaletém úsilí se mi podařilo přimět dr. Zdeňka Mahlera k práci na knize vzpomínek. Jedovatý šíp v podání Zorra mstitele Rejžka (v dárkovém balení k 80. narozeninám pana doktora) sice mířil vedle, ale ublížil, otrávil… zanechal pachuť a smrad. Vzácné vzpomínky pracovitého tvůrce se v této chvíli odkládají (!!!). Vnímám tuto skutečnost jako barbarství ze strany pana Rejžka. Jako čin, který by měl být trestný.
Slávka Kopecká, nakladatelka
Vzpomínka na dobu tuposti
Ad LN 5. 12.: Na Pankráci
Záměr vybudovat z věznice muzeum je jediný slušný způsob, jak naložit s takovým místem – a nikde by nebyl silnější genius loci. Třeba se stane zázrak... Ale píšu kvůli něčemu jinému, co je také obsahem Posledního slova Petrušky Šustrové.
Nejspíš v létě 1986 jsem šla po Můstku, přibližně v místech dnešního stánku s občerstvením před palácem Koruna. Jen tam byl průchozí chodník, protože celý Můstek byl rozkopaný. Za nepořádnou ohradou byly navezené hromady písku a dlažebních kostek. Jdu, snažím se rychle prodrat pryč a najednou něco v jedné hromadě zasvítilo... nevěřím svým očím! Zlaté hebrejské písmeno, vytesané do leštěné žuly. Dívám se pozorněji a každá dlažební kostka má jednu stranu leštěnou, někdy s částí nápisu nebo zlaté linky. Na okamžik jsem strnula, zbrzdila tím proud lidí, pak jsem rychle jeden kus kamene vzala s myšlenkou – jinak mi to nikdo neuvěří – a znovu vplynula do davu.
Ten kousek něčího náhrobku mám pořád doma, připomíná mi neskutečnou tupost, která se ve svých vrcholech mění ve zlo... osmdesátá léta. Později mi nějaký kameník říkal, že tak zvláštní materiál pocházel z té části židovského hřbitova na Žižkově, která zmizela při stavbě vysílače.
Zuzana Kolářová, Praha
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
