PRAHA Bathory a Venkovský učitel, dva filmy, které na sebe v poslední době strhly největší pozornost, mají přes propastný žánrový i tematický rozdíl něco společného. Oba vznikaly v koprodukci se zahraničními producenty. V koprodukci, ať už s menšinovým nebo většinovým českým podílem, vzniknou výhledově i další slibné projekty - Protektor, Případ nevěrné Kláry, Operace Dunaj nebo Alois Nebel. Stávají se koprodukce v české kinematografii trendem? Stojí o ně čeští filmaři a čím jsou pro ně výhodné a čím jim naopak komplikují život?
Jméno režiséra táhne víc než námět Spolupráce se zahraničními producenty při výrobě filmů patří ke standardním výrobním nástrojům porevoluční české kinematografie. Od roku 1991 se v průměru ročně vyrobily tři koprodukce s českou většinovou účastí. Nejbohatší byly v tomto ohledu roky 1994, 2005 a 2007. Důvody, proč mají čeští producenti o koprodukce zájem, je v zásadě dvojí. Jednak znamená možnost dalšího finančního zdroje. Jednak v podstatě zaručuje odbyt na trzích v koprodukujících zemích.
Koprodukce s sebou ale nese i potenciální komplikace. „Koprodukce je jedna z cest, jak zafinancovat film, ale není to v žádném případě univerzální řešení. Má to samozřejmě svoje úskalí,“ říká producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ, která se výrazně orientuje na zahraniční koprodukce. „Nevýhodou je více lidí, kteří mají do výroby filmu co mluvit. Každý má svůj názor, což může filmu nakonec uškodit. Navíc se koprodukce mohou prodražit, takže je zapotřebí zvážit, jestli není lepší se uskrovnit a natočit film pouze v jedné zemi,“ dodává Strnad.
Pro nepříliš podařený výsledek spolupráce producentů z několika zemí se vžil termín europuding. Takový projekt se snaží uspokojit mnoho požadavků, zohlednit každou ze zúčastněných zemí a na konci snahy zavděčit se stojí nevýrazný pelmel. Označení europuding si například vysloužil od britského tisku velkofilm Bathory Juraje Jakubiska natočený v česko-slovenskomaďarsko-britské koprodukci.
„Zájem producentů o koprodukce je limitovaný tím, kolik peněz je ve fondu kinematografie. O koprodukci lze uvažovat právě až po zajištění určité částky,“ vysvětluje Jana Černík z Českého filmového centra. Zájem z české strany proto podle ní nijak dramaticky nenarůstá, ale naopak se množí dotazy ze zahraničí ohledně možností koprodukcí. Přestože počet koprodukcí nestoupá, je možné vysledovat v poslední době určité změny. Například se vyprofilovali režiséři standardně napojení na zahraniční kapitál. Bohdan Sláma, který patří do „stáje“ společnosti Negativ, se stal zajímavým po vítězství Divokých včel na festivalu v Rotterdamu. Jeho následující dva filmy, Štěstí a Venkovský učitel, už vznikaly s německou a německo-francouzskou účastí. S jedním konkrétním producentem se spojil Jan Svěrák. Eric Abraham a jeho firma Portobello Pictures se podílela na výrobě Kolji, Tmavomodrého světa i Vratných lahví. Portobello Pictures spolupracovala i s Jiřím Menzelem na Životě a neobyčejných dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1994).
Zahraniční koprodukce: jen na vlastní nebezpečí?
Podle Strnada je v evropském kontextu právě jméno režiséra víc než cokoliv jiného magnetem pro případné koprodukce. „Potenciál českých filmů je limitovaný. Kolik filmů s českou látkou může zaujmout zahraniční koproducenty?“
Jistou možnost nabízejí filmy, které se odehrávají částečně v zahraničí. K takovým projektům patří například snímek Na vlastní nebezpečí Filipa Renče, jenž se odehrává na divoké vodě v Rumunsku. Producentovi Rudolfu Biermannovi se podařilo pro projekt získat rumunskou společnost Media Pro Pictures. S ní Biermannova firma In Film Praha spolupracovala i na filmu Roming.
Právě Biermann patří vedle Negativu k producentům orientovaným na zahraničí. Aktuálně se podílí na Případu nevěrné Kláry podle Michala Viewegha, který vzniká v italsko-českém týmu v angličtině. S Poláky zase spolupracuje na historickém filmu z roku 1968 Operace Dunaj, jejž natáčí v Polsku režisér Jacek Glomb pod dohledem Jiřího Menzela.
Právě ze sousedních států - Slovenska, Polska či Německa - se koproducenti rekrutují nejčastěji. Spolupráce s Itálií nebo Španělskem je méně častá (výjimkou je španělsko-britsko-česká koprodukce sci-fifilmu Nexus z roku 1994).
Geograficky nejdále se dostal Václav Vorlíček. Na Machovi, Šebestové a utrženém sluchátku se podílela Čína. Vorlíček ostatně patří k zajímavým fenoménům. Vzhledem k historické spolupráci mezi NDR a ČSSR při výrobě pohádek měly jeho příběhy jako Jezerní královna nebo Pták ohnivák zaručený německý kapitál.
***
Co nabízí filmařům Evropská unie Čeští filmaři mají možnost získat peníze i z fondů Evropské unie. Vedle fondu Eurimages, který podporuje realizaci evropských koprodukcí a o podporu lze zažádat až ve chvíli, kdy je film autorsky i producentsky hotový, je možné zažádat přes program Media i o podporu na vývoj projektu. Od roku 2011 bude fungovat program Media Mundus, který má podpořit mezinárodní koprodukce a distribuci evropských filmů. Ve fondu by mělo být 60 milionů eur ročně. Cílem je prosadit evropské filmy v konkurenci americké produkce. Media Mundus na rozdíl od ostatních programů nevylučuje spolupráci s filmaři a distributory z USA.
