V Kašpárkových písních děti zlobí. („Máma nemá sil / prej jsem se neumyl / no a táta, ten by se ze mě oběsil / to se jen tak dětem říká / hej, hej, jsem roztomilej...“) Rády by v nich před tabulí místo paní učitelky viděly Angelinu Jolie, pletou si pomeranče s mandarinkami, kradou povidla a moc se učit nechtějí, protože nejlepší je být popelář jako strejda Jára. Dokonce ani Ken si nechce vzít Barbie!
Na hudebních festivalech mívá Kašpárek vlastní městečko, kde se točí limonáda a skáče na trampolíně. Letos vyprodalo toto divadelně--hudebněvýtvarné sdružení hned třikrát Novou scénu Národního divadla a na vánoční koncerty v pražské Lucerně nebyly lístky už v září.
S Kašpárkem se tu představili Gipsy (v číru á la chobotnice), Lenka Dusilová, Márdi z Vypsané fixy (v paruce á la krab), Blanka Šrůmová z Tiché dohody, Honza Kalina ze Sta zvířat, Milan Cais z Tata Bojs (spermie) a další.
Děti v Lucerně měly místo židlí skákací gumové míče a na hlavy jim rodiče nakoupili červená molitanová číra, napodobeniny starých pankáčských účesů. „Snažíme se pro ně navodit punkovou atmosféru, kde můžou cokoliv, kromě toho být na sebe zlí,“ říká dříve málem profesionální hokejista, ředitel divadla a kreativní ředitel v reklamce, nyní autor, režisér, dramaturg, textař, producent a principál projektu David Dvořák.
* Jak vznikla vaše první deska?
Pomocí kamarádů, příznivců a úspor, při druhé jsem šel do kampeličky a řekl: „Půjčili byste mi na desku písniček pro rodiče a děti? Je to takový pojančený, jmenuje se to Kašpárek v rohlíku.“ A oni: „Bylo by lepší, kdybyste neříkal, na co ty peníze chcete!“ A k tomu se zase našli kamarádi s vlastními pootevřenými šrajtoflemi.
* Vy jste dělal Kašpárka na dluh?
Většinou. Živím se prací. Od té doby, co jsem zkusil státní divadelní trafiku, tedy Městské divadlo Kolín, a vyzkoušel svět velké reklamní výlohy, si na sebe vydělávám sám, mám malinkou firmičku. To má výhodu. Nemusím dělat pracovní podnikové humory. Třeba když přijde takový ten šéf Jarda k Emilce a řekne: „Emilko, připravila jste to pro mě?“ A ona řekne: „Všechno leží na stole, pane řediteli.“ A on: „Všechno ne... Ještě vy tam neležíte, Emilko!“ Pro někoho kanec, pro mě konec. Když chce být člověk sportovec, musí sportovat. Když chce dělat v reklamě, musí se partičkovat, chodit na večírky, jezdit s klienty na chaty, požírat sushi, i když má radši knedlíčkovou polívku. Žít s nimi „ten nuzný marketingový život“ a dělat humory. Party a spolky.
* Není to tak v každé profesi?
I v divadelním světě nakonec člověk zjistí, že když se nepartičkuje, byť v loutkovém divadle, vaše loutky si mezi loutkovými dony nevrznou. V tom je ten smutek. Práce s dětmi je víc o něčem. Nikde to nekončí, nikde to nezačíná. Hlavně: Humor je na vás.
* A že vás ty děti tak berou...
Mám je doma. To je osobní. A já beru všechno osobně. Don Corleone říkal, že vše je osobní, a když ti na ulici spadne na klopu list ze stromu, je to osobní a někdo za to musí pykat. Ať pracuju na čemkoliv, je to pro mě vždy osobní, vím, že za výsledek můžu pykat jen já sám. Děti mě inspirují, nesnažím se je pochopit, ale díky práci s nimi se jich míň bojím. Vlastně jsem zjistil, že mi jejich myšlení vyhovuje víc než dospělé. Syn Tobiáš jde se mnou na slavný kanadský cirkusový soubor Cirque du Soleil a po minutě řekne: „Je to klásný, tati, ale kdy už to skončí?“ Jeho nezajímá, že si dá akrobat nohu za hlavu, protože on je malý a klidně si dá do pusy palec od nohy. Jeho fascinuje, že se nemůžu ohnout přes svoje břicho. Ani dušené šunky bych nepodceňoval. Vědí víc, než si myslíme.
* Jaké dušené šunky?
Takoví ti růžoví. Děti-ležáci. V kočárku. Co na ně zíráte a jim připadá, že máte strašně velkou hlavu, a proto na vás čučí jak vyoraní.
* Jak moc se svým dětem věnujete?
Kdykoliv. I když spí. U dětí nejde o délku, ale intenzitu. V románu Svět podle Garpa je krásná scéna, kdy ten hlavní hrdina bere svoji ženu a jdou se každý večer dívat k postýlkám na spící děti. Od doby, co se mi narodilo první dítě, tak když přijedu domů, a třeba se i jemně potácím a z krajů postýlek jsou mé francouzské hole, jdu se na ně podívat. Tuhle jsme se se ženou ujišťovali: „Mají se dobře, viď?“ Myslím, že ve společnosti obecně chybí intenzita a intimita, mezi dospělými i ve vztahu k dětem.
* Co vlastně v Kašpárku děláte?
Mám hrůzu z kolonky Povolání otce. Co tam ty moje děti mají napsat? Tvůrčí hlava projektu zní divně. Ani by se to tam nevešlo. Nemůžou tam napsat umělec, jelikož se za něj nepovažuju. Jsem skaut: Ti zůstávají u věcí, které je baví, a mají z nich radost.
* Jste autorem téměř všech Kašpárkových textů. Skládal jste dřív básničky?
Nejsem básník, ale šmírák a sběrač. Používám, co jsem zažil a viděl, okoukal od dětí, od sebe. Každý text se narodí jinak. Třeba Čůrej: Jednou za mnou přišel pardubický punker Márdi ze skupiny Vypsaná fixa a říkal: „Znáš písničku od kapely The Clash Should I Stay or Shoud I Go? Syn Dušana Neuwertha začal chodit na nočník, tak mě místo toho napadlo Čůrej sem a čůrej tam.
* A vy jste mu to celé přepsal.
Byl jsem nadšenej a neomalenej, tak jsem to malinko odklonil a „vytěžil“ čůrací téma do poslední kapky jak pravý prostatický horník. Téma a nápad jsou vždy nejdůležitější. Jako kluk jsem čůral na horách žlutý písmena do sněhu, to mi utkvělo. Čůrá Vinnetou a Angelika? V televizi to nebylo. A chodí známí herci a zpěváci kakat? To je, pane, otázka! Inspirace se válí všude, stačí do ní jen dýchnout. Moje žena Lenka si skutečně myslela, že špageta je vnitřek makaronu. Představovala si, že existují stroječky, které vjedou do těsta a oddělí trubičku-makaron od vnitřku-špagety. A šup – a je to v písničce. Kdysi jsem jel autem a dcera Eliška se mě ptala, jak se narodí první děcko. Já na to: „Úplně stejně jako druhý!“ A ona: „Počkej, myslím to první.“ Tak jsem oběma holkám znovu detailně popisoval vše od spermie až po porod, jelikož jsem se domníval, že jim jde jako správným dětem o biologické detaily. Ale ona se nedala: „To už jsi mi říkal stokrát, mě zajímá, jak se narodilo to první, když před ním ještě nebylo žádný!“ Tak jsem spojil Adama s Evou, Darwina, mimozemšťany, guláš… A najednou Eliška: „Hele a co je to támhle na stromě? Sova, ne?“ A byl konec zvonec. Jako u písničky. Jak je nezaujmete hned, ztratí pozornost.
* O čem jsou vaše nové písničky? Určitě nastal čas na třetí album…
Jako kluci jsme na plavečáku v Kolíně pouštěli bubliny pod plovoucí ženský. Když plavala nějaká pěkná baba, číhali jsme na dně, podplavali ji a pustili na ni bubliny. To nás bavilo. Tak vznikl můj první písňový text Podplavat ženu po dně bazénu. Ten bych si rád někdy použil, možná na novou desku pro seniory.
* A něco opravdu nového?
Píseň o akvabelách. Když jsou ve vodě tak dlouho a vytvářejí různé fyzicky náročné obrazce, tak by mě zajímalo, kde mají svačiny… Musejí mít v plavkách nějaké nepromokavé kapsičky, slovy písně: „To kdyby snad / dostaly hlad / tak aby měly sílu, k břehu doplavat...“ Ale co takoví akvabeloví zloději? Ví se o nich? „Do vody skáču jedině se svačinou / jen bacha na zloděje, co choděj pod hladinou...“ Z jiného soudku je existenciální love story o šnekovi, Dominikův text. Šnek se žene za svou milou, zedníci mu postaví přes cestu zeď a on dnem i nocí leze, hnán láskou, a když je po několika týdnech u vytouženého domečku v trávě, sezobne ho kos. Úplnou novinkou je text kamaráda Michala „Folkový kapely / rozbíjej hotely“ ze života slavných hudebníků.
* Kritici se pro vás už snaží najít profesionální škatulku. Začínáte soupeřit se středním proudem?
Střední proud. Střední škola. Střední věk. Jednou jsme v divadle Igdyž vyvinuli vtip „Středňák“. Což je vtip, který je výborný na začátku, vrcholí uprostřed a na konci nestojí za nic. Škatule je věčný téma, ale známe všichni hru Škatulata, hejbejte se. Tak to je, myslím, Kašpárek v rohlíku a tak by se mohla jmenovat třeba nová deska. My sami jsme se nikdy nepřirovnávali, nikdy jsme nikde nepoužili jméno Dády Patrasové. To dělají jiní. Samozřejmě se to velmi nabízelo. Když jsme točili první desku, nikdo nás neznal, bylo by jistě marketingově chytré svézt se a do tiskové zprávy napsat: „Nechceme dělat to, co Dáda Patrasová!“ Ale je to takový lehce přiblblý. Lepší je udělat písničky jen tak a radovat se třeba z toho, že to na pódiu mým holkám sluší.
* Co všechno děti podle vás můžou?
Děti se chtějí bavit jako dospělí, touží mít vlastní show a svoje hvězdy na pódiu, na které si můžou sáhnout, chtějí trsat, jančit, blbnout, řádit. To se jim snažíme splnit. Chtějí dělat to, co dospělí, vrtat, řídit hovnocuc, lítat do vesmíru. Nejde asi o to, co můžou a co jim dovolíme, ale aby pochopily, co není dobrý dělat a jak s věcmi nakládat. Můžou klidně krájet snídani ostrým nožem jak sedláci nebo jít na houby s kudličkou, ale asi by si neměly uříznout prst nebo píchnout do spolužáka. Řada lidí si myslí, že bejbypank je synonymum pro absolutní volnost a svobodu. Tak to úplně není. Svoboda je ošemetná věc a i dospělci jsou nervózní, když jí získají přehršel. Říkal mi tuhle známý, že je prý normální, když se kluci perou. Na to mám dvě odpovědi: Já jsem se nikdy nepral a můj kluk se taky nepere. A pokud se na našich koncertech budou děcka řezat, tak já osobně nebudu pokračovat v práci.
* Věděl jste, že budete pracovat s dětmi, když jste zakládal amatérské divadlo Igdyž? Tehdy vás velmi uctíval dnes už nežijící režisér-vizionář Petr Lébl…
Petr Lébl nás naučil jíst hovězí vývar se zelenou (peprmintkou). A měl rád příběhy kolem pódia a na pódiu živý lidi, na který se dá dívat, což u řady českých profesionálních herců říct nejde. To je mi blízký a to jsem se snažil přenést do Kašpárka. Pracovat s výraznými typy se zdravým sklonem pro outsiderství a vytvářet příběhy. Pro děti jsme nehráli, neměl jsem je. Ale ze souborů hrajících pro děti jsem měl rád Buchty a loutky. Taky Pošahance. Teď sídlí v pražském Švandově divadle, ale když jsme jezdili amatérsky, stěhovali jsme jednou na štaci obrovskou koupelnu. Táhli jsme dlaždičkové stěny a podlahy a umyvadlo a vanu a sprchy a Buchty a loutky zas táhly někam jinam něco stejně nesmyslnýho, a tak jsme se posmívali jeden druhýmu a na základě toho, že kvůli hraní divadla přenášíme dekorace bůhvíkam, jsme se spřátelili. Tak jsem poprvé viděl, že dospěláci mohou hrát pro děti tak, že to baví i rodiče. Od té doby, když se potkáme, řešíme světonázorové otázky, naposledy jestli děti mají říkat sprostá slova.
* A mají?
Dodnes si myslím, že jde o vulgaritu věci, ne o slovo jako takový. O použití. Jsou lidi, co neřeknou sprostý slovo, ale vyprávěj, jak manželku „vopřeli vo peřiňák a jak dlouho to trvalo“. A lidi, co mluví jak dlaždiči, můžou být krásní. Tuhle se mě Amálka ptala, co je to k… Tak jsem odpověděl, že to je p… Ona řekla – „aha“ – a nikdy už to slovo nepoužila. Ví, co to znamená, ale nemá potřebu ho používat. Přijde mi horší říct někomu blbečku.
* A co váš verš, „Plaší se schválně na pleši, když se z holkou peleším“?
Vždycky říkáme: „Bacha, děcka, další písnička je o kravičkách, ale pozor, je tam jedno slovo, které někdo občas považuje za sprostý a to slovo je pelešit se. Víte děti, co je pelešit se?“ Jedna holčička odpověděla: „Pelešit se je jako popelit se, ale v pelechu.“ Tak to používáme. ?
***
DAVID DVOŘÁK
? Pochází z Kolína, kde hrál třináct let závodně hokej. ? V roce 1992 se stal ředitelem divadla v Kolíně, a tudíž nejmladším divadelním ředitelem na světě. ? Založil autorské divadlo Igdyž, šéfoval Mimoriálu, mezinárodnímu festivalu nonverbálního divadla, a spravoval kolínskou synagogu. ? Pracoval jako kreativní ředitel v reklamce, poté společně s architektem Pavlem Nedvědem založili malou firmu Commercial Underground, která funguje dodnes. ? Má tři děti: Amálku (11), Elišku (10) a Tobiáše (4).
JAK VZNIKL KAŠPÁREK
? První kašpárkovské písně zazněly už před pěti lety v představení pro děti Obr? Brrr…, které David Dvořák režíroval v Loutkohře Jihočeského divadla v Budějovicích. ? V Budějovicích pak vznikl i kus o Kašpárkovi, který nikdy nepřišel. Tamní výtvarník Matěj Němeček navrhl komiksovou poetiku – a vyrobil první dětská číra. ? Seznam celebrit, které s Kašpárkem vystupují, nastartoval David Koller, kterému zavolal hudební producent první desky Ondřej Ježek, aby zazpíval hit o popeláři. ? V roce 2008 pokřtil Kašpárek své první album, kde zpívá mimo jiné Márdi, Blanka Šrůmová či Jarda Svoboda z Trabandu. ? Později, na desce Kašpárek v rohlíku 2, se přidali Milan Cais z Tata Bojs, Tonya Graves z Monkey Business, Honza Kalina, Lenka Dusilová a Gipsy.
ČŮREJ
? Zpívá se na melodii Should I Stay or Should I Go od The Clash
Čůrej sem a čůrej tam, čůrej jako velkej pán. Ve stoje i za běhu, žlutý srdce do sněhu. Každej se rád vyčůrá zadara i za bůra. Čůrej sem, sem, sem, čůrej dovnitř, čůrej ven, řekni si, kam čůrat mám, já se ti tam vyčůrám. Ať jsi s partou nebo sám, čůrej sem a čůrej tam. Ať seš velkej nebo malej, do sklenice vodu nalej, ten kdo hodně vody lemtá, přečůrá i prezidenta. A když nevíš kudy kam... Čůrej doma, čůrej v metru, jen nečůrej proti větru! Malí ještě nevinný, můžou čůrat do plíny. Ať jsi s partou nebo sám, čůrej sem a čůrej tam. Čůraj Češi, čůraj Němci, hodně tupí vytlemenci, někdy kýbl, někdy deci. Na dnešek mám dobrej plán. Čůrat sem a čůrat tam.
O autorovi| Veronika Bednářová, foto: Ondřej Němec, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
