REFLEKTOR
Co utvářelo dílo polského autora Witolda Gombrowicze a čím dodnes uchvacuje? To lze nejnověji zjistit v románu Trans-Atlantik, přeloženém právě do češtiny.
Ve Vzpomínkách na Polsko si Witold Gombrowicz povzdechl, že je méně těch, kteří jeho knihy četli, než těch, kteří jej mají zafixovaného jako autora „huby“ a „prdelky“. „,Nasadit hubu‘ znamená obdařit člověka jinou tváří, než je jeho vlastní, znetvořit ho... Když například s člověkem, který není hloupý, jednám jako s blbcem a dobrákovi podsouvám zločinné úmysly, tak jim ,nasazuji hubu‘, a ,nasazování prdelky‘ je identická operace, s tím rozdílem, že v tomto případě se k dospělému chovám jako k dítěti, dělám z něho dítě. Takže jak vidíte, obě tyto metafory jsou spojeny s aktem deformace, jehož se člověk na člověku dopouští.“
Obě metafory použil jeden z nejpozoruhodnějších polských autorů 20. století ve svém prvním, stěžejním románu Ferdydurke, který vyšel v roce 1937. V samotném životě Witolda Gombrowicze se pak protnuly dvě cesty - první směřovala k literatuře, druhá k argentinským břehům.
Máš nejvyšší čas, chlapče
Witold Gombrowicz (1904-1969) se narodil v Maloszycích na panství svého otce. Později vystudoval varšavské gymnázium Stanislawa Kostky a také právnickou fakultu. Po obdržení diplomu se vydal do Paříže, kde se přihlásil ke studiu ekonomie a filozofie. Dlouho se mu ale před otcem kamuflovat pařížský výlet na jeho útraty nepodařilo, a tak nastoupil jako koncipient u varšavského soudu.
Mladíkovi táhlo na třicítku a pořád nevěděl, co se sebou. V úvodu Ferdydurke k tomu „tetinky“ podotýkají: „...máš nejvyšší čas, milý chlapče. Co tomu řeknou lidé? Když nechceš být lékařem, buď aspoň sukničkářem nebo koňařem, ale ať je aspoň jasné... ať je jasné...“ Witold se nakonec rozhodl pro literaturu a v roce 1933 si sám financoval vydání knihy povídek s názvem Zápisník z období dospívání.
Což byla kardinální chyba. Witold totiž neuposlechl přátelské rady, aby tak knihu nenazýval: „Nedělej to, nedospělost je drastický pojem, a pokud sám sebe budeš považovat za nedospělého, kdo tě bude považovat za dospělého? Copak nechápeš, že první podmínkou dospělosti, bez níž nic nezmůžeš, je považovat za dospělého sám sebe?“
A tak potom kritici psali „Gombrowicz v názvu správně zdůraznil svou nezralost“ či „Doufejme, že pan Gombrowicz s přibývajícím věkem zmoudří“ a chodbami rodinného sídla se nesly šepoty: „Witolda zkritizovali.“ Jenže přesnější by bylo: „Witoldovi nasadili prdelku“, či dokonce „Witold si sám řekl o to, aby mu nasadili prdelku“. Tento neuvážený krok položil jeden ze základních kamenů Gombrowiczova díla - věčné zelenáčství. Druhým zdrojem jeho textů byla autorova matka: „Imponovalo jí to, čím nebyla.“ Nelze nezopakovat podmanivou historku o tom, jak ji Witold s bratrancem škádlili: „,Stačilo, aby má matka řekla: ,Svítí slunce,‘ a my s nejvyšším údivem odpovídali: ,Jak to, vždyť prší!‘ ,To je mánie, říkat takovéhle hlouposti!‘ rozčilovala se, ale Jerzy smířlivě odtušil: ,Dejme tomu, že neprší, ale mohlo by pršet,‘ kdežto já po úvaze dodával: ,Dejme tomu, že neprší, ale kdyby začalo pršet, tak by přece jen pršelo.‘“
Ferdydurke již měl daleko lepší ohlas než autorova prvotina. Witold Gombrowicz se tímto románem přiřadil k Stanislawu Ignacymu Witkiewiczovi a Brunu Schulzovi, a tak vytvořili trojici autorů, kteří „se snažili literaturu nasměrovat do nových kolejí“. Autor Ferdydurke celý život brojil proti „polskosti“ polské kultury. Nešlo mu však o popírání svého původu a okázalé světáctví, ba právě naopak: z konkrétní osobní zkušenosti stvořit umění, které by překonalo region, v němž vzniklo. Což se Witoldu Gombrowiczovi podařilo realizovat i v praxi.
A přestože Witkiewicz, Schulz a Gombrowicz byli, co se týče poetiky, značně odlišní, dokázali navzájem svá díla bystře vnímat. O tom svědčí i až dojemně hledačská kritika románu Ferdydurke z pera Bruna Schulze: „Gombrowicz ukázal, že dospělé a jasné formy naší duchovní existence jsou spíš zbožným přáním, žijí v nás spíše jako věčně intenzivní úmysl než jako realita.“
Do Jižní Ameriky bych taky jel
Milan Kundera ve svých esejích o umění románu Ferdydurke Witolda Gombrowicze často zmiňuje. Romanopisec českého původu také velmi trefně charakterizoval Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jako poslední velký lidový román. Ferdydurke rozhodně lidovým čtením není, nicméně co se týče zábavnosti, je na tom velmi podobně jako Haškův román. Nic nebylo Gombrowiczovi cizejší než nudit svými knihami nejprve sebe a pak i jejich čtenáře.
A jak to bylo s onou cestou do Argentiny, k níž se vztahuje i román Trans-Atlantik? V roce 1939 jeden známý Gombrowiczovi řekl, že jede na reportážní cestu do Jižní Ameriky. Witold chtěl jet také. Vyšlo to, ale den před odjezdem zjistil, že mu chybí povolení vojenských úřadů. Spěchal tam, ale přišel pozdě. Nakonec však úřad ještě otevřel, neboť se přihrnulo fotbalové mužstvo odjíždějící na zápas do Dánska. Tak se Gombrowicz opravdu na palubě parníku Chrobry ocitl. Dnes je v gdyňském přístavu deska připomínající tento okamžik.
Prozaik se totiž do své vlasti již nikdy nevrátil. Krátce po doplutí do Buenos Aires vypukla druhá světová válka a on se rozhodl zůstat v Argentině. Přežíval nejprve díky podpoře známých a polského velvyslanectví, později pracoval jako archivář časopisu Solidaridad a celých osm let jako tajemník v Banco Polaco.
Na začátku 60. let odjel na berlínské stipendium, odtud do Paříže a později do Vence... Snad jen dobrotivý bůh ví, kolik hub a prdelek za svůj život nasadil a kolik mu jich bylo naopak nasazeno.
***
Po titulech Ferdydurke, Pornografie a Kosmos se čeští čtenáři dočkali rovněž čtvrtého románu Witolda Gombrowicze s názvem Trans-Atlantik, jenž vyšel poprvé v roce 1953. Tento text se dotýká autorovy argentinské anabáze, která započala nečekaně v předvečer druhé světové války a nakonec trvala třiadvacet let: „Já jsem se prostě posadil a začal jsem psát... a napsal jsem... cosi přímo opačného, než by se slušelo. Místo vážnosti - smích, hlouposti, hříčky, zábava!“
