Tento týden nám poskytl jedinečnou možnost poprvé ohledat alespoň částečně rozsah škod, které napáchal na naší povinnosti informovat veřejnost tzv. náhubkový zákon.
Asi jste dostali stejně jako já od svých podnikových právníků jakýsi hrubý manuál, co se od 1. 4. smí zveřejňovat a co ne. (Jde samozřejmě o totožnost obětí některých trestných činů - a to přesto, že jsou dospělé a mnohdy i celospolečensky důležité.)
Stejně tak byl už několikrát probrán i základní příklad aplikace tohoto nového zákona: že o atentátu na prezidenta Klause je v tomto státě zakázáno informovat, pokud nebudeme mít jeho osobně podepsaný souhlas, zůstane-li naživu, nebo souhlas jeho rodiny, zemře-li.
Ale právníci nám bohužel nejsou schopni jednoznačně odpovědět na složitější varianty této modelové situace. Například jak by to bylo s udělením souhlasu, kdyby prezident sice zůstal naživu, ale v bezvědomí. Nebo co by se dělo, kdyby byl u nás postřelen cizí státní příslušník (například Obama při návštěvě Prahy) či český státní příslušník v zahraničí (třeba Klaus v Bruselu, když provokoval evropské poslance). A týká se to i cizího státního příslušníka na cizím území? Srozumitelněji: kdyby Obamu postřelili v Iráku, směla by česká média jako jediná na celém světě referovat jen o útoku na „vysokého amerického politického činitele“?
A to zdaleka není vše. Nevztahuje se totiž náhodou nebezpečí pětiletého vězení a pětimilionové pokuty i na historiky, kteří připomenou zavraždění svatého Václava? Či upálení mistra Jana Husa? Pravda - Hus byl popraven na základě rozhodnutí tehdy řádného tribunálu. Ale to přece Milada Horáková taky - a přesto se dnes jednoznačně hovoří o justiční vraždě. A ani od jednoho z výše uvedených žádné noviny předem podepsaný souhlas se zveřejněním totožnosti asi nemají. Tak jako od fotbalového funkcionáře, kterého zmlátili minulý týden
Asi vám všechno, co jste zatím přečetli, zní tak trochu jako psaní šílence. Ale zákon, který nám i čtenářům, posluchačům a divákům odnímá právo odpovědi na jednu ze základních novinářských otázek (kdo, kdy, kde, jak a proč), prostě takový je. Nutí nás, abychom se chovali a uvažovali jako blázni. Takže minulý týden, když soud potvrdil rozsudky vrahům „známého pražského hudebníka“, netroufly si ani jedny noviny jeho jméno zveřejnit -ale když tento týden začal proces s Bohumírem Ďuričkem, už všichni klidně citují jak jméno oběti, tak jejích příbuzných (kteří se pochopitelně většinou jmenují stejně). Tak co platí? Co se smí a co ne?
Když se ptám právníků, většinou říkají: To by musel v konkrétním případě rozhodnout soud. Má-li navrch právo veřejnosti na informace, nebo ochrana soukromí, jaká nemá ve světě obdoby.
Proto vás vyzývám, kolegové novináři: Zažalujte sami sebe! Ať už máme jednou jasno, aspoň co se týče současnosti a činů na českých občanech v České republice. Protože neuděláte-li to, udělá to jistě Marek Benda, který zákon prosadil a nadále obhajuje. Musí to udělat už z podstaty toho, co stvořil. Před předčasnými volbami jistě rád všem připomene, jaký je inteligentní demokrat
Tzv. náhubkový zákon nás nutí, abychom se chovali a uvažovali jako blázni
