23. prosince 2017 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Pohyblivé ulice a domy ze železničních pražců. Jak se žije v stoletém pražském slumu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Přístavky jsou nové, jádro domků je ale často ještě z předválečné éry. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přístavky jsou nové, jádro domků je ale často ještě z předválečné éry. | foto: Praha Neznámá

PRAHA Chcete-li navštívit slum, nemusíte se vypravit do jižní Ameriky či východní Asie. Českou alternativu naleznete totiž někde, kde byste ji možná nečekali. Tvoří ji kolonie Na Slatinách, která vyrostla jako nouzové řešení už za první republiky. Většina Čechů ji zná z filmu Obecná škola. Přes snahy všech režimů dvacátého století kolonie stále stojí a neztrácí svůj historický půvab. Ani současné vedení Prahy 10 si s ní zatím neví rady.

Kořeny kolonie sahají již k počátkům samostatné Československé republiky. V té době se Praha stala hlavním městem nově vzniklého státu a do města začaly proudit desetitisíce nových obyvatel. 

To znamenalo i novou výstavbu a ta nutnost dalších zedníků, tesařů a dělníků. Činže v domech však byly drahé a město proto nově příchozím pracovníkům pronajímalo okolní pole za několik stovek korun ročně. A tak na polích v okolí Vršovic vznikaly kolonie. Jednou z nich byly i Slatiny.

Domy si obyvatelé stavěli ze všeho možného, v podstatě z čehokoli, co se jim podařilo sehnat, což je princip, jenž si tamní obyvatelé ponechali dodnes. První domek se zde objevil v roce 1924, během tří let jich přibyly na tři stovky. A tak se zrodily Slatiny, místo, kde se čas zastavil a kam se slovy Igora Hnízda „policisté vydávali jen ve dvou a vždy na koni“.

Pod železniční nadjezd a do jiného světa

Komentované poznávací vycházky do Slatin a okolí pořádá pravidelně projekt Petra Rysky Praha Neznámá. „Historka o vyloučené ‚no-go‘ zóně má skutečně reálné základy. Jsou evidovány případy, kdy ještě za první republiky strážníka místní obyvatelé ztloukli a vyhodili z kolonie ven,“ vysvětluje Ryska.

Železniční nadjezd vedle moderního obchodního centra Eden a stejnojmenného stadionu fotbalového klubu Slavia je skutečně branou do jiného světa. Hned za ním totiž začínají okrajové oblasti kolonie pod vrchem Bohdalec. Nejprve narazíme na malou oblast zvanou Sedmidomky. Zde se podle Rysky nacházely „nejluxusnější“ obydlí nouzových koloniích. Malé domky o výměře 8x4 metrů a jedné místnosti zde byly vybaveny elektřinou a tekoucí vodou, kterou představoval hydrant na rohu ulice. Z části nízkých domů se dnes již stala průmyslová zóna.

VIP adresa kolonie - nejlépe udržovaná část Sedmidomky.

VIP adresa kolonie - nejlépe udržovaná část Sedmidomky.

Místní si ale oblast hned ze začátku pojmenovali po svém – Rafanda. Na místní název upomíná už povídka „Na Rafandě“ od Karla Čapka, který bydlel ve vile na protějším kopci. Rafanda pak pokračuje k mnohem méně upraveným stavením, kde je znát velká míra improvizace, na níž vzpomíná v povídce i Čapek, když obdivuje zručnost, s jakou si místní poradil s materiální nouzí.

Magistrát však mohl většinu domů v koloniích nechat kdykoli strhnout, protože tam vyrůstaly nelegálně, a pokud někoho strážník přistihl, jak si načerno rozšiřuje obydlí, udělil nešťastníkovi pokutu a nechal nepovolenou část stavby rozebrat. Usedlíci si navíc museli zřídit hostinec či obchody, protože v okolí kolonie jejich obyvatele viděli jen neradi.

Domy z bouraček i železničních pražců

O kus dál v kolonii Na Slatinách je situace zase o stupeň jiná. Napůl cesty mimochodem leží zapomenutý areál slavné Obecné školy otce a syna Svěrákových. Jak to nyní v areálu vypadá, se můžete podívat ZDE.

Procházet koloniemi samotnými může být poměrně náročná turistika. Úzké, blátivé cestičky lemují improvizovaná stavení z mnoha materiálů. Nejčastěji se objevují plechové desky a cihly „bouračky“, navezené z již zdemolovaných domů.  Na několika místech se podařilo postavit obydlí dokonce ze železničních pražců či bývalého železničního vagonu. Spousta domů se však naopak dočkala nové omítky či dokonce přístavby.

Dům postavený téměř čistě ze železničních pražců.

Dům postavený téměř čistě ze železničních pražců.

Na příbytcích je vidět, že jejich části se „přilepovaly“ postupně. Nesourodé tvary a materiály obklopují často původní dřevěný domek obložený rákosem. Uličky zde mizí a zase se objevují, podle toho, jak si místní postaví plot. K některým improvizovaným stavbám, v nichž podle průvodce Rysky pobývají jejich obyvatelé ilegálně, se dá dostat pouze skrze trnité křoví. 

Část domů vypadá z jedné strany neobydleně a polorozpadle, z druhé strany však zjistíme, že se uvnitř svítí. Přívod elektřiny je vůbec zajímavým fenoménem, neboť zde dráty, jež vedou ještě původními sloupy z první republiky, napájejí všudypřítomné namontované satelitní talíře. Několik stavení stále „zdobí“ upozornění, že se jedná o nouzovou stavbu, některá pak nemají vůbec přiřazené číslo.

Místní domobrana návštěvníky příliš nemusí

Průvodce Petr Ryska vzpomíná, že během procházek pro kolonii reagují místní občas velice podrážděně. Někteří si jen pasivně postaví místo plotu přes dva metry vysokou dřevěnou zeď, jiní se však ujmou aktivní „domobrany“. Na účastníky vycházek prý občas stříkají vodu, někde dokonce vyhrožují, že na hlouček lidí vypustí psa. Jeden ze psů podle Rysky jednou plot skutečně přeskočil a skupinku návštěvníků efektivně rozehnal.

Došlo dokonce k incidentu, kdy místní jednoho z návštěvníků, který si fotil jednu z uliček, zadrželi a asi čtvrt hodiny vyslýchali, co v jejich oblasti dělá. Propuštěný fotograf se údajně následně vracel ke skupince s vítězoslavným prohlášením: „Domobrana stále funguje!“

Do stavení se promítá svérázná lidová architektura.
Průčelí domu pobité plechovými deskami, nejčastější podoba řešení střešní konstrukce domků.

Mnozí usedlíci ale naopak zájem o jinak pozapomenutou pražskou část vítají a účastníkům vycházek mávají. A jsou i tací, kteří jsou na kolonii hrdí a chtějí zabránit jejímu potenciálnímu zániku. Petici za podobným účelem organizuje například Martin Sládek, který u sebe doma zřídil petiční místo Za zelené Slatiny.

Navazuje tak na patriotickou tradici Slatin. Lidé si zde museli od začátku poradit s nepřízní obyvatel okolních částí metropole, často tak byli nuceni zřídit si vlastní občanskou vybavenost. „Kolonie Slatiny měla své dva koloniály, tři družstevní konzumy typu ‚Včela’, osm hospod, holiče, zmrzlináře, mandl, mlékárnu, pekárnu, řeznictví, gramofony, harmoniky a biograf. V době největšího rozkvětu měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků,“ vypočítává Ryska plody samostatnosti místních.

Problémy Slatin trvají dále

Díky velkému počtu stavení, jež už nejsou obývána nebo do nich jezdí majitelé jen občas, přitahuje oblast Slatin bezdomovce. Ti jsou často příčinou požárů, které jsou tu běžné. „Mezi jednotlivými prohlídkami některá stavení shoří a jiná zase vyrostou. Cesty zmizí a objeví se nové. Pokaždé tak vidím trochu jiné Slatiny,“ popisuje Ryska.

Kolonie se chtěl zbavit už minulý režim, nikdo ale se složitou situací pořádně nepohnul. V poslední době se objevily spekulace, že Praha 10 plánuje na jejím místě výstavbu sídliště pro desítky tisíc lidí. Tiskový mluvčí Prahy 10 Vít Novák ale uvedl, že situace je poněkud komplikovanější. Podle něj byly městské části Institutem plánování a rozvoje vyzvány, aby se podobným lokalitám věnovaly a rozhodly, co s nimi bude dál.

Do stavení se promítá svérázná lidová architektura.

Do stavení se promítá svérázná lidová architektura.

„Ze studie, kterou jsme si nechali udělat, vyplynuly dvě varianty. Průmyslová a obytná. My jsme si vybrali obytnou. Výsledkem studie bylo ale jen určité načrtnutí situace, jak by Slatiny mohly v takovém případě vypadat zhruba za padesát let. Žádné bezprostřední změny ve Slatinách Praha 10 nechystá,“ řekl serveru Lidovky.cz Novák.

Podle něj může sice být část staveb nelegální, pozemky však patří soukromým majitelům a hromadný odkup by byl velice problematický. Vypadá to tak, že houževnaté kolonie úspěšně přežijí zase nějakou tu další dekádu, zatímco jejich obyvatelé budou zručně opravovat a rozšiřovat svá stavení.

  • 11Diskuse




Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce
Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce

Ministerstvo práce vyslalo do připomínkového řízení návrh, aby státní rozpočet financoval dětské skupiny a nově také mikrojesle. Do nich chodí hlavně děti, které nezískaly místo ve státní školce, ale jejich rodiče nastupují do práce dřív než po třech letech mateřské dovolené.