Čeští gurmáni, gourmeti a jim podobní si ale hýčkají i své domácí hvězdy. Zdeňka Pohlreicha z Café Imperial by nosili na rukou za jeho telecí líčka nebo kachní klobásky. Na halibuta se šťovíkovou omáčkou si zase zajdou jedině k Jiřímu Štiftovi, který letos opustil Alcron a začátkem příštího roku se chystá otevřít vlastní podnik na Pankráci. Šéfkuchaři mají být světoví, proto se ani nepodivíme, že ten nejlepší brněnský, Michal Göth z restaurace U Kastelána, vychází z francouzské kuchyně.
Na druhou stranu ani tradiční kuchyně se nesmí zavrhovat, ale odlehčit, vytvořit nová překvapení ze známých chutí, jako to umí Oldřich Sahajdák z La Degustation Boheme Bourgeoise třeba s okurkovým želé a uzeným jazykem.
Nejúspěšnější šéfkuchaři světa sbírají michelinské hvězdičky a rozšiřují svá impéria. Až budete chtít ochutnat svět Gordona Ramsaye, zajistí vám ho Phil Carmichael v pražské Maze. Ale hvězdičku u nás má jen Andrea Accordi, který svého v pořadí druhého „michelinka“ získal v restauraci Allegro hotelu Four Seasons.
Šéfkuchaři se na nás usmívají ze stránek většiny časopisů o jídle a radí nám triky, které naše domácí vaření zkvalitní, zjednoduší a dodají mu šmrnc. Stojí v čele trendu domácích a sezonních potravin. Skoro by se zdálo, že to takhle bylo odjakživa. Nemusíme být pamětníci, všichni víme, že nebylo. Doby kuchařského temna, kdy se do restaurací nechodilo ani za dobrým jídlem, natož za šéfkuchařem, nejsou ještě zapomenuty. Přestože v sovětských zemích a jejich satelitech se zastavilo víc než čas, v západním světě šéfkuchaři pracovali a budovali si pověst.
Když se ohlédneme ještě dál, zjistíme, že ani za zlatých časů první republiky nestál šéfkuchař v popředí zájmu. Lidé sice chodili do restaurací, pro oslavy a bankety měli vyhlášené dodavatele z řad kuchařů i lahůdkářů. Ale nevynášeli je za jejich umění do nebes. Proč také? Vždyť v kuchařkách pro začínající hospodyňky z dvacátých a třicátých let najdete mnoho stran věnovaných sestavování menu o deseti chodech pro slavnostní příležitosti. Pokud každá lépe situovaná manželka umí sladit tolik chutí dohromady, kuchaře nikdo nepřechválí. Zájem o dobré jídlo tu ale byl vždycky. Tak proč až dnes jsou šéfkuchaři slavní, uctívaní a obletovaní?
Možná by se vám chtělo namítat, že to není pravda, že přece máme paní Magdalenu Dobromilu, Francie má svého Augusta Escoffiera a určitě i jinde mají své kuchařské legendy. Ti jsou opěvovaní ještě dnes. Jenže tihle kuchařiprůkopníci nebyli jen špičkami ve svém oboru, ti vymysleli něco převratného, nového, stali se nenahraditelnými. Dnešní šéfkuchaři se patrně nestanou legendami, dost možná o to ani tak moc nestojí. Jejich obecenstvo jim totiž tleská, touží porozumět, vychutnat, třeba se i něco přiučit. A oni nám vycházejí vstříc. Nejznámější kurzy v Pražském kulinářském institutu i rozmanité další kurzy vaření mají neustále plnou kapacitu. Chceme umět aspoň kousek toho, co šéfcukrářka Café Imperial Kateřina Fornůsková dokáže vykouzlit s čokoládou. Na chvíli okusit dobrodružný svět velké kuchyně, ovládnout vodu a oheň. Ale to, co si vážně odneseme domů, je totéž, s čím jsme do kurzu vkročili, a zároveň to, co máme s většinou šéfkuchařů společného – lásku k dobrému jídlu.
