K čemu jsou hotové peníze? Není na světě člověka, který by na tu základní otázku neznal odpověď. Ví to indián v nejzapadlejším koutu Amazonie, pygmej z hloubi konžského pralesa i Inuit z nejodlehlejší indiánské vesnice. Ano, i lidé, kteří žijí „mimo systém“, kteří neznají počítač, protože ho vůbec nepotřebují, kteří nepoužívají mobilní telefon, protože do jejich koutu nedosáhne jeho signál, kteří by se bez hotových peněz obešli, protože jejich společnosti jsou v jádru sběračské a lovecké, tudíž samozásobitelské a soběstačné, znají peníze, jejich význam i hodnotu.
Podstatu a funkci peněz uznávali a zkoumali i klasikové marxismu. Krok, o kterém se nyní debatuje ve Švédsku, Norsku a Estonsku, tedy vyznívá vpravdě revolučně - uvažuje se o zrušení hotových peněz a jejich úplném nahrazení elektronickými.
Dílo protestantské morálky Skandinávci jsou raženi protestantskou morálkou, otevřeností, transparentností, odporem ke korupci a vážností. Neblufují, ale myslí dopředu. Když tedy něco zvažují, lze říci, že to myslí vážně. Když v Hospodářských novinách napsal Martin Ehl, že na konferenci o inovacích navrhl zrušení hotových peněz estonský ekonom Raul Eamets, mohlo to působit jako jistá sonda, jako - řekněme - jakési neřízené torpédo. Ale když o stejné debatě ve Švédsku a Norsku píše konzervativní německý FAZ, tušíme, že to jsou vážně míněné návrhy.
Aby bylo jasno, ta debata vůbec nesouvisí s eurem. Estonsko je stát, který snad nejúspěšněji setřásl cejch „postsovětského prostoru“. Je členem NATO i Evropské unie, ale ne členem „eurohujerským“ (jeho vztah k vlastní ruskojazyčné menšině, která nemá automatický nárok na občanství, vyvolává v EU spíše zdvižené obočí). A přece právě teď, v době, kdy se euro otřásá v základech, Estonsko přijímá společnou evropskou měnu jako široko daleko jediný nováček eura (od 1. 1. 2011).
Švédsko coby klasický neutrální stát není členem NATO, ale je členem EU. Nemá sice dojednanou výjimku pro nepřijetí eura, ale dělá vše pro to, aby se přijetí vyhnulo - třeba úmyslně neplní kritéria. A Norové, spoluzakladatelé NATO, se drží úplně mimo EU -už dvakrát řekli v referendu NE.
Co tedy mají Norsko, Švédsko a Estonsko společného? Jsou to země velmi progresivní v uvažování a technologiích. Poměřujeme-li stupeň používání elektronických peněz, Skandinávci jsou o řád výše nejenom vůči nám z postkomunistické Evropy, ale i vůči těm nejvyspělejším Západoevropanům. Estonsko je první zemí na světě, jež zavedla internetové hlasování při volbách. A mohlo by být i jednou z prvních zemí, která zruší peněžní hotovost.
Nechuť k peněžní hotovosti může pramenit z různých důvodů. V80. letech kolovala v protirežimní opozici historka o disidentu a novináři Petru Uhlovi. Uhl poslal své děti na prázdninový tábor, který byl veden ve svobodném duchu de facto skautingu. Děti stanovaly, držely táborové služby a hrály různé hry, též na piráty s dětskými „pirátskými poklady“ a „penězi“. Když se Uhl přijel na tábor podívat, byl velmi spokojen -jen s jednou výhradou: prý se tam přikládá moc velká role penězům.
Skandinávci k tomu přistupují opačně. Přestupem na virtuální elektronické peníze chtějí učinit tyto „peníze“ méně atraktivními pro zneužití, pro zločin. V Norsku lobbují za zrušení hotových peněz hlavně odbory finančního sektoru a jejich šéfka Jorunn Berlandová. A trhákem její kampaně je ikonická (my bychom řekli kajínkovská) loupež z 5. dubna 2004, kdy lupiči z banky ve Stavangeru ukradli 57 milionů norských korun (asi 170 milionů Kč).
V říjnu uvedený film inspirovaný touto loupeží je kasovním trhákem i zásobníkem argumentů: Tak vidíte sami, bez hotových peněz by nic neukradli, nepřepadávali by čerpadláře u benzinových pump, řidiče autobusů či prodavače na stáncích.
Podobně argumentují i švédští lobbisté za elektronické peníze: „Hotovost potřebuje jen tvoje babička - a bankovní lupič,“ stojí na jejich webu. Nebo: „Ztracená pětistovka je ztracená navždy.“ Čímž naznačují, že ztracená či ukradená karta se dá snadno a rychle zablokovat.
Hlavním argumentem pro Skandinávce je ovšem fakt, že jsou na elektronické platby zvyklí. Britská společnost pro výzkum trhu Lafferty Group říká, že světový průměr činí 28 transakcí na jednu kartu a rok. Jenže průměrný Dán platí kartou 166krát ročně. Zatímco průměrný Němec „protočí“ kartou za rok 5444 dolarů, průměrný Švéd už 6187, průměrný Nor 8646 a průměrný Dán 12 947 dolarů.
Dalším argumentem je bezpečnost. Tentokrát jí nejsou myšleny lupičské přepady tam, kde se jaksi sama nabízí peněžní hotovost, ale daňové úniky a práce na černo. Bez hotových peněz přece nelze vyplácet „na dřevo“, tudíž nezdaněně.
Jsme si jisti vlastní poctivostí? Skandinávská debata o zrušení hotových peněz samozřejmě neznamená, že ten krok je na spadnutí. Ale k úvahám může inspirovat i nás.
Hotové peníze mají i symbolickou hodnotu. Za habsburské monarchie nesly nápis: „Rakousko-uherská banka vyplatí za tuto bankovku zákonem stanovené množství zlata.“ Po roce 1918 v Československu i Rakousku jen suše oznamovaly, že „padělání se trestá podle zákona“. A za komunismu upozorňovaly, že „úřady, podniky i jiné organizace a osoby jsou povinny je přejímat ke všem platům podle vyznačené hodnoty“. Poučí nás tak, jak se vyvíjela role státu vůči nim: stát do první světové války sliboval, pak varoval, za komunismu přikazoval. Zrušení takových peněz by přineslo různé důsledky. Zvýšilo by naši už teď vysokou závislost na počítačových sítích. Když selže bankomat, sáhneme do „prkenice“. Ale co až hotovost nebude? Jenže tento argument by neměl zakrýt jádro věci. Když už se tomu nápadu posmíváme jako sociálnímu inženýrství, jsme si tak jisti vlastní morálkou? Uvítali bychom vůbec nástroj proti daňovým únikům a práci načerno? Jsme si jisti, že právě svou hotovostí neplatíme „na dřevo“?
***
Hotovost potřebuje jen tvoje babička -a bankovní lupič, argumentují lobbisté za elektronické peníze
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
