* LN Falstaff je ve světové operní tvorbě stěžejní rolí barytonového oboru – pro Vás se dnes zdá jako dělaná. Jak vyhovuje vašemu typu barytonu?
Pro mě zpívání vždycky byla svým způsobem až egoisticky uspokojující záležitost. Chtěl bych zpívat co nejlyričtěji – a verdiovské role obecně jsou mi nejbližší. Také mi vyhovuje italština pro zpívání, i když jsem Čech. To není barbarství, cítím to tak. Roli Falstaffa studuji poprvé – v poslední inscenaci Národního jsem zpíval Forda. Samozřejmě se na Falstaffa těším a považuji si, že ho nasadili kvůli mně. A je to také jeden z důvodů, proč jsem v Národním zůstal. Falstaff není snadná opera, mezi Verdiho operami je netypická, jediná komická. A přitom je Falstaff komplikovaná povaha. Na té roli je pořád co dělat. A jsou tam těžké ansámbly.
* LN Mezi Verdiho operami má Falstaff výlučnou pozici, nejenom proto, že je operou poslední. Roli Falstaffa lze chápat i jako jakési bilanční životní ohlédnutí, které můžeme interpretovat jako sarkastické „Všichni jsou blázni“ nebo smířlivé „Všechno je komedie“ – nebo také jako hurónský smích, povznesený nad všechno to lidské hemžení. Jaká interpretace je nejbližší vám?
Shakespeare i Verdi a Boito nám dávají vybrat, abychom z Falstaffa viděli to, co chceme, podle toho, jak jsme momentálně naladěni. Já jsem spíš naladěn na tu strunu, že všichni jsou trošku blázni – ale Falstaff se nedá obsáhnout jednou větou. U Verdiho je to stěžejní figura, ostatní ji osvětlují z různých pohledů. Já to cítím tak, že Falstaff je člověk, který kdysi měl představu, že prožije život volně, se všemi požitky, které nabízí. A jak život šel, tak ho napasoval do úplně jiné figury. V té postavě je trochu Dona Juana, trochu Lakomce, jsou tam různí bonviváni a vyžírkové, na druhé straně je tam moudrost velkého monologu na začátku třetího jednání: svět je hnusný, tak proč tu v tom mám žít. Jenom víno plné slunce člověka drží při životě. Falstaff je také bonviván pickwickovského typu a bere si od života, co mu dává, a těží z toho. Věří ve Fortunu, dokud je mu nakloněna: pak se to začne lámat, když ho štěstí opouští. Není hlupák, aby neprohlédl, že ho chtějí napálit – už když ho vykoupou. Myslím, že tam je někde zlom, kdy se přidá a začne to hrát s nimi. Pak přijde rozuzlení – v činohře by to šlo asi udělat lépe, ale v opeře vás žene hudba, těžko najít ten pravý moment, kdy se to zvrátí a kde začíná fraška.
* LN Jako operní režisér se Martin Huba zatím v Praze nedávno představil Benešovými The Players při hostování SND. Falstaff bude jeho operním debutem v Národním divadle. Jak jste se shodli na pojetí Falstaffa a jak se vám spolupracovalo?
Docela se mi líbí Hubovo pojetí, že všechno umístil do voliéry – podle něj, když poznáme svá omezení, může nás to i osvobodit. Pracovalo se mi s ním velice dobře. Netlačil mě do vyloženě činoherního herectví, protože v opeře beze zbytku nejde všechno skloubit dohromady. Huba se snaží, abychom jen nestáli a zpívali, ale opravdu hráli, nápadů má požehnaně. Snažíme se mu vyjít vstříc, co to jde, ale ta opera má určitá úskalí, přes která nepřejdete. Huba se někdy zlobí, ale zůstává velice slušný a dá si říct. Nejtěžší je první jednání, pětačtyřicet minut to leží na Falstaffovi, musím to uběhat a udýchat. Některé Hubovy představy bychom museli zkoušet déle, ale i s orchestrem. Pak by to naplnilo mou představu totálního divadla, kdy všechno je nastudováno tak, že ani nemusíte mrknout na dirigenta. Ale čas je dnes u divadla neúprosný.
***
V té postavě je trochu Dona Juana, trochu Lakomce, jsou tam různí vyžírkové, na druhé straně je tam moudrost: svět je hnusný, tak proč tu v tom mám žít
