„Vedení mi přijde jako blesk z čirého nebe,“ usmívá se 32letý závodník. „V Barceloně se nám tradičně daří, v Misanu to v minulosti zase nikdy moc slavné nebylo, ale začalo se tam jezdit opačným směrem a trať je proti minulosti prodloužená. Přibyly zatáčky, okruh ztratil nálepku nudy a dokázali jsme být rychlí,“ libuje si řidič pětiapůltunového monstra.
„Nedá se ale čekat, že se mi bude pořád dařit na výbornou jako v sobotu. V neděli jsem dojel čtvrtý a byl jsem za to rád. Je nás asi pět hodně vyrovnaných jezdců. Kdokoliv může příště vyhrát. Ve špičce ale jsme a je příjemné, že jako privátní tým zatápíme továrním. Hlavně stáji MAN,“ říká Vršecký. S Markusem si moc nepopovídají Proti loňsku v Roudnici nad Labem vylepšili uložení náprav, průběžně se pracuje na tlumičích a malými změnami prošly i motory. „Máme připravený agregát, který jsme už odzkoušeli při testech, ale ještě nenazrál čas na jeho nasazení do závodu,“ poodhaluje záměry stáje.
Být v týmu s úřadujícím šampionem nemusí být jednoduché. Neškorpí se dva kohouti na jednom smetišti?
„Musím říct, že s Markusem mám jeden z nejlepších vztahů, jaký jsem během kariéry s týmovým kolegou zažil. Na druhou stranu spolu moc nemluvíme, ale to je tím, že on mluví až na pár anglických slovíček jen německy a já se zase dorozumívám takovou závodnickou angličtinou. Komunikace z těchto důvodů trochu drhne, ale není to jen o ní, ale i o vzájemném respektu. Během víkendu jsme schopni jeden od druhého opsat přednosti kolegy a vylepšit svoje nedostatky. To je šance, jak jít dopředu,“ pokyvuje hlavou.
Jak ale může vypadat situace před posledním závodem, když půjde oběma jezdcům Buggyry o titul? „Teď na něco takového vůbec nemyslím. To se dá fakt řešit až před posledním závodem a uvidí se, jestli to bude aktuální. Teď žiju současností a nevídaným způsobem si užívám závody a pocit být v čele šampionátu,“ popisuje své rozpoložení třetí muž loňského EP.
Vedle své hlavní profese řidiče závodních tahačů si Vršecký našel další adrenalinovou zálibu. Má ale mezi závody čas na létání s ultralehkým letounem?
„Právě že ne. Není moc kdy si udělat pilotní průkaz,“ povídá Vršecký, jehož nová záliba vznikla při příbuzném koníčku. „Jsem modelář vrtulníků a při tom jsem se seznámil s instruktorem, který mě učí létat. Naočkoval mě, ať zkusím létání doopravdy, a bylo to na světě,“ prozrazuje jezdec, který během výcviku došel k poznání, že mu poznatky z létání mohou pomoci při řízení kamionu. „Jde jednak o veliké soustředění a pak o cit, kterým je potřeba letadlo ovládat při každém poryvu větru. Na každé zhoupnutí musím správně zareagovat. Reakce a celkové cítění letadla se dají aplikovat na řízení závodního tahače,“ vysvětluje. „Ještě jsem sám neletěl, ale řídím letoun v dvoumístné kabině pod instruktorovým vedením. Kontroluje mě a radí mi. Byl jsem už schopen vzlétnout a přistát,“ dodává.
