Podle jedněch šlo o „liberální revoluce“ svého druhu, přispívající svým dílem k utvářejícímu se „konci dějin“ (tak to viděl Francis Fukuyama). Podle jiných to bylo jen krátkodeché vítězství liberálních principů, které ale byly brzy zastíněny jednostranným neoliberálním kapitalismem či jinde nástupem nacionálně a kolektivisticky orientovaného populismu.
Liberalismus jako politická doktrína se každopádně stal důležitým vztažným bodem pro řadu klíčových aktérů dobové politiky a rané fáze demokratické transformace. Tento „liberální konsensus“ počátku 90. let ovšem měl své spontánní kořeny v dění předchozích let.
Liberální, aniž by to tušila
V předlistopadovém Československu, a to i v řadách demokratické opozice, bychom přesvědčených liberálů našli poskrovnu. Charta 77 byla složená z lidí a skupin nejrůznějšího ideového zaměření, politické liberály zastupovala snad jen okrajová skupina okolo Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala, zakladatelů zajímavé, avšak marginální Demokratické iniciativy (1987). Naopak v historických diskuzích samizdatu panoval spíše kritický vztah k českým liberálním tradicím, a to i co se týče liberální elity první republiky reprezentované tzv. pragmatickou generací kulturních liberálů okolo Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky.
Pokud by se někdo předních signatářů zeptal, zda považují Chartu 77 za liberální, sotva by dostal kladnou odpověď. Minimalistická definice liberalismu však praví, že liberální je to politické myšlení, které klade do popředí principy individuální svobody a autonomie jednotlivce. Připočítáme-li k tomu všemi názorovými proudy sdílený důraz na právo a obhajobu právního státu stejně jako znovuobjevení pojmu „občanské společnosti“, začne se chartovní společenství náhle jevit mnohem více liberální, než si sami jeho členové připouštěli.
Zásadní podíl na tom měla tzv. kulturní opozice v čele s Václavem Havlem, jedna ze stěžejních složek Charty. Pochopitelný životní zájem umělců, vědců a intelektuálů na autonomii a svobodném prostoru pro tvorbu můžeme charakterizovat jako tzv. kulturní liberalismus, v němž se pojem „liberální“ vztahuje spíš na temperament či životní styl než na konkrétní politickou doktrínu či ideální představu o světě.
Havel vs. Klaus: dva liberalismy
Byl to právě tento „kulturní liberalismus“, který se podstatně promítl do české politiky po roce 1989 obdobně jako za první republiky po roce 1918. Jeho hlavními politickými nositeli bylo vedle prezidenta Havla nejdříve Občanské fórum a posléze jedna z jeho následnických politických stran, Občanské hnutí, jehož vedení tvořili mnozí bývalí chartisté jako např. Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Pavel Rychetský či Jan Sokol.
Výročí Charty 77
