Je velmi málo tak průzračných politických znamení, jaké nám uplynulý víkend poskytli občané Lotyšska. Je veskrze pozitivní a jde skutečně o ojedinělý příklad vítězství rozumu. Posuďte sami.
Tato dvoumilionová pobaltská republika dostala od globální hospodářské recese nejtěžší ránu v celé Evropské unii. Za klíčové považuji nejen důvody a průběh tamní podoby krize, ale zejména reakci vlády a veřejnosti.
Drastická úsporná opatření Lotyšský hrubý domácí produkt loni poklesl o hrozivých osmnáct procent. Smazal se tak výkon hospodářství z téměř celých předchozích dvou let. Lotyšsko nemělo problém s vysokým zadlužením jako třeba Řecko. Ekonomika Lotyšska ale stála na počátku krize ze dvou třetin na službách (nyní už jsou to tři čtvrtiny) a pouze z jedné desetiny na domácím průmyslu - bez zemědělství a stavebnictví. Takto strukturovaná otevřená národní ekonomika je extrémně zranitelná při velkých propadech a kolísavosti trhů, jakých jsme však právě v uplynulých dvou letech byli přímými svědky. Pevná vazba na euro přitom neumožnila jednoduše devalvovat domácí měnu lat. A tak vládě zbyla jediná možnost - drastická úsporná opatření.
Hospodářský šok donutil vládu velice rychle koncem roku 2008 požádat o pomoc od mezinárodních institucí. Mezinárodní měnový fond a Evropská unie pak skutečně zemi poskytly částku 7,5 miliardy eur. Podmínkou půjček byla těmito institucemi nadiktovaná opatření. Například udržení schodku státních financí pod pěti procenty HDP. Finanční pomoc je uvolňována postupně během tří let až do konce roku 2011 na striktně určené účely.
Vláda vzala některým skupinám státních zaměstnanců celou polovinu platu, prostředky na financování nemocnic se zkrátily o 57 procent. Země začala během letošního roku jevit známky oživení. Například už v dubnu vzrostl objem exportu meziročně o třetinu, počet nezaměstnaných Lotyšů se oproti konci roku 2009 snížil téměř o desetinu.
Lotyšská inspirace Do toho přišly parlamentní volby. Menšinová koalice vedená konzervativním premiérem Valdisem Dombrovskisem nabízela ve výrazných úsporách a léčbě hospodářství pokračovat. Opoziční levicové Centrum shody naopak chtělo revidovat přísné podmínky Mezinárodního měnového fondu, tedy změkčit reformy a úspory. Očekávalo, že na to lidé uslyší, zvláště když tamní průzkumy opozici skutečně mírně favorizovaly.
Jak se však zachovali voliči? Odhodlaná koalice od nich ve víkendových volbách získala navzdory předpovědím pohodlnou většinu třiašedesáti poslanců ve stočlenném Sejmu. Lotyši si velmi jasně uvědomili ekonomickou realitu posledních let a dali to tím nejlepším možným způsobem najevo. Malý pobaltský národ ukázal své sebevědomí. Pochopil, že jinudy cesta nevede. Věřím, že jím nakazí i nás.
Česká ekonomika stojí na historicky lepších základech. Už za RakouskoUherska byla většina průmyslu této mocnosti na našem dnešním území. Dnes nás ale tíží dluhy, které by za pár let mohly být stejným rizikem jako pro Lotyše jejich hospodářské reálie. Ke konci letošního roku náš státní dluh dosáhne zhruba 1,3 bilionu korun, což jsou příjmy státního rozpočtu za téměř rok a půl. Jen na úrocích z dluhů příští rok zaplatíme 76 miliard korun. Za to by se dala postavit celá nová dálnice D1 z Prahy do Brna a možná i zbytek Pražského okruhu.
Lotyšský příklad je signálem i pro naše odbory, zastupující zájmy státních zaměstnanců. Vládou navržené snížení objemu mezd v této sféře není zdaleka tak razantní jako v Lotyšsku. A já věřím, že se nikdy nepřiblížíme hrozbě „finančního protektorátu“ Mezinárodního měnového fondu. Dnešními úsporami a chystanými reformami můžeme v budoucnu zabránit mnohem hlubší ekonomické krizi. Reformy navíc položí základy dlouhodobé prosperity a konkurenceschopnosti naší země. A přitom se nemusíme uskromnit ani zdaleka tak jako Lotyši.
O autorovi| PETR NEČAS, předseda vlády ČR
