Zaklínáme se stoletím, ve kterém žijeme, a přitom jsme na ně zoufale nepřipraveni
S tím, jak se blížil rok 2000, spousta věcí přestávala stačit ve své dosavadní podobě - najednou musely být „pro 21. století“. Takže máme či musíme mít zemědělství pro 21. století, rodinu pro 21. století, školu pro 21. století, muzea pro 21. století, bezpečnostní architekturu pro 21. století anebo třeba panelák pro 21. století. Jiří Paroubek před volbami občany ujišťoval, že „Česká strana sociálně demokratická nabízí občanům život ve spravedlivé, moderní a sociálně vyspělé evropské zemi 21. století“, a jeho stranický kolega Roman Onderka to aplikuje na brněnské poměry s tím, že „odstavné nádraží je krok do 21. století“. Vladimír Špidla, který vůbec hodně vzhlížel k 21. století, soudil například, že „fakt, že mnoho Romů žije v Evropě 21. století v téměř středověkých podmínkách, je ostudou nás všech“. Autoři vyvolávají dojem, že bez jejich vhledu a úsilí do nového století nebudeme vpuštěni. Přitom se jen vezou na obecné představě, že nahodilý důsledek toho, že používáme desítkovou soustavu, znamená automaticky novou, vyšší kvalitu.
Jakou? Nikdo neví. Voliči si vyslechli Paroubka a usoudili, že na 21. století se musí jinak než přes třinácté důchody. Osm let se Evropská unie mořila s euroústavou a pak s Lisabonskou smlouvou. „Představitelé 27 členských států Evropské unie podepsali novou smlouvu EU na znamení vůle přizpůsobit Unii podmínkám 21. století,“ psalo se v tiskové zprávě komise po jejím schválení v roce 2007. „Díky nové reformní smlouvě je EU připravena čelit výzvám tohoto století.“ Stačily jen dva roky toho století, aby se ukázalo, že jeho skutečné výzvy jsou úplně jiné a Lisabonská smlouva na ně Unii naprosto nepřipravila. „Porušili jsme všechna pravidla,“ přiznala před deseti dny francouzská ministryně financí Christine Lagardeová v rozhovoru pro deník Wall Street Journal, záchrana Řecka a vytvoření finančního ochranného valu bylo „významným porušením“ Lisabonské smlouvy.
V tomto spoléhání se na samospásnou moc 21. století jsou dějiny považovány za jakýsi pásový dopravník, který nás veze morálně i materiálně stále výš. I díky zakořeněné marxistické propagandě snadno přijímáme elegantní přímku dějin, vedoucí od Milošem Zemanem úspěšně zlořečeného „kapitalismu 19. století“ přes Špidlovo století jednadvacáté dál do zářícího nekonečna. Technologický vývoj a očekávání stálého hospodářského růstu snadno vytvářejí představu, že blahobyt a autonomie každého jednotlivce může jen a jen růst. A zároveň že bude naplněním morálních imperativů. Tam, kde bychom se dříve dočkali napomenutí, že „to se ve slušné společnosti nedělá“, nyní slýcháme, že „to do 21. století nepatří“. Takže když Lidové noviny konfrontovaly ředitele věznic s fakty o otřesných hygienických podmínkách v našich věznicích, na informaci, že někteří vězni se musí spokojit s papírovými prostěradly, odpověděl: „To pokládám za absurdní. Jsme ve 21. století, ne ve středověku.“ Jako by ne on, ale 21. století sestavovalo rozpočet Vězeňské služby a pouštělo teplou vodu do sprch. A jako by ve středověku spali pod papírovými prostěradly. Mimochodem nedávná studie jedné britské univerzity ukázala, že průměrný příjem na hlavu ve středověké Británii měl hodnotu 1000 dolarů z roku 1990, což je víc než v současném Zairu, Burundi či Nigérii.
Moderní doba dle Marshalla (a Poppera) Další málokdy zpochybňovanou součástí mytologie 21. století je, že vývoj bude aspirovat na cíle definované západní civilizací. Že i když nás, jak už si nemůžeme zastírat, některé země ekonomicky předhoní, arbitrem hodnot a autorem myšlenkových postupů zůstaneme my. Ale opět - proč? Ekonom Nouriel Roubini nedávno v článku o způsobu řešení státních dluhů zemí eurozóny napsal, že mechanismy, které navrhuje, „posloužily jako východiska z nedávných dluhových krizí v Pákistánu, na Ukrajině, v Uruguayi a použila je i Dominikánská republika, Argentina, Rusko a Ekvádor... EU by měla tyto příklady studovat.“ Do takovéto společnosti dnes patříme. Kdo se bude od koho učit?
Jiří Kabele ve studii Sociální práva jako novořeč napsal: „Existují dvě historie novověku. V pojetí Marshallově se moderní civilizační proces odehrál jako postupné prosazování nejprve občanských (18. století), politických (19. století) a nakonec sociálních práv. Naše již končící 20. století odstranilo třídní rozdíly v tom smyslu, jak se tento pojem používal pro minulé společnosti. Popper však v historii -20. století nevyjímaje - rozpoznává především dějiny mezinárodních zločinů a masových vražd, v nichž největší násilníci jsou zpravidla oslavováni jako hrdinové.“ Marshall nad Popperem vítězí na celé čáře. Mohla by to být jen intelektuální libůstka. Problém s idejí moderních dějin jako „továrny na práva“ (jak znělo heslo španělského předsednictví EU) je, že v nás vzbuzuje mentalitu nároku, jako by stačilo se plodů, které někde samy rostou, jen dožadovat. Pak jsme ovšem na výzvy 21. století zoufale nepřipraveni.
***
„Dvacáté první“ je jen pořadové číslo a dějiny poplynou dopředu i bez nás. Po deseti letech je na čase, abychom si uvědomili, že zaklínat se jednadvacátým stoletím nemá žádný obsah.
O autorovi| MARTIN WEISS komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
