* LN Debutoval jste ve 45 letech. Je Cadík první kniha, kterou jste napsal?
Ne, asi před čtrnácti lety jsem měl v počítači jinou knihu, ale protože jsem si ji nezálohoval, ztratila se mi. Bylo to takové tajemno ve stylu Stephena Kinga, ale dnes bych to už nedal dohromady, a ani si nemyslím, že to bylo dobré.
* LN Byla cesta k vydání prvotiny obtížná?
Byla složitá. Napsal jsem ji asi před sedmi lety. Poslal jsem ji třem nakladatelstvím, ale nikdo si ji ani nepřečetl, nechali to ležet třeba půl roku. Kdyby mi řekli, že je to špatná próza, tak bych tomu rozuměl. Až vloni jsem ji poslal na Obec spisovatelů, a oni hned řekli, že to pomohou vydat, především se o to zasloužila paní Eva Kantůrková. Text moc dobře zredigoval Karel Milička. Teď by nakladatel naopak chtěl, abych do roka odevzdal další knihu. Mám napsaných pět povídek a potřebuji dopsat dalších pět -ta poslední je stmelí -, ale při studiu a práci těžko hledám čas.
* LN Pocházíte z Krupky u Teplic. Ve vaší knize lze vytušit nějaké menší město, ale reálie jsou v ní zastřené.
Vycházel jsem z prostředí, které znám, ale také jsem si byl vědom, že některé vymyšlené věci by tam nezapadly. Například hlavní hrdina chodí v dětství na karate, ale mám dojem, že v těch 60. nebo 70. letech tam žádný takový oddíl nebyl.
* LN Váš hrdina je pro tuto dobu možná příznačný: muž, který skrývá své emoce a všechno dělá obráceně, než se od něj očekává i než sám chce. Znáte někoho podobného?
Je to taková ta tvrďácká slupka ve stylu Mela Gibsona. Zkrátka outsider, kterého okolí podceňuje, ale nakonec se ukáže, že je vyvolený -ne jako Rabi Löw, kterého ctili už současníci, tahle vyvolenost spíš připomíná Popelku.
* LN Caddik je podle Talmudu jeden z šestatřiceti neznámých spravedlivých, kteří stále žijí ve světě a chrání ho před zkázou. Víte o někom, koho byste nazval spravedlivým?
Ne. Neznám člověka bez chyby. Příklad spravedlivého byl Ježíš, ale toho mnozí obdivovali, třeba když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma. Ale věřím, že existují obyčejní lidé, kteří nikdy neudělali nic výrazně zlého a obětují svůj čas druhým. Například jeptišky, které ošetřují nemocné, a spousta jiných lidí, o nichž nikdo neví.
* LN V obou příbězích knihy -v tom válečném o židovské rodině, i v tom napůl romském ze současnosti - se vyskytuje silná rodinná pospolitost. Vidíte kolem sebe nějaké stmelené rodiny?
Jistěže se dívám kolem sebe, na své přátele, jak se rozvádějí a podvádějí, ale jejich rodinný život a život jejich dětí zblízka neznám. Píšu o tom, jak jsem byl vychováván sám, mám sedm bratrů, rodiče se o nás dobře starali. A takovou starost otce o syna, o jaké jsem psal v knize, skutečně projevoval náš otec o mého bratra.
* LN V jednom ze dvou paralelních dějů popisujete dobrodružný útěk a špionáž během druhé světové války. Jsou to někdy fantastické příběhy - čerpal jste v nich z historie?
Některé válečné epizody nejsou úplně vymyšlené. Třeba příběh o britské špionce Virginii Dallové, která měla po zranění místo jedné nohy protézu a po vyzrazení utekla přes Pyreneje, se skutečně stal.
* LN Další zvláštností je, že hrdina příběhu ze současnosti je napůl Rom, ale po dědovi blonďák.
Na mém hrdinovi kvůli zápletce nemohlo být vidět, že je Rom. Ale chtěl jsem zároveň, aby měl romský původ, jako ho mám já. Sám jsem ovšem vyrůstal v Krupce mezi bílými kluky, hráli jsme spolu fotbal, tenkrát jsme byly asi jen tři romské rodiny ve městě, a to bylo všechno. Moje maminka zas žila mezi Slováky ve Staré Ľubovni. Takže se hlásím ke svým kořenům, a zároveň žiju od dětství jinde.
* LN Tím bílým Romem jste se ale vyhnul jednomu reálnému konfliktu: v knize není ani slovo o rasismu. Jaká je vaše zkušenost? Dávají vám lidi denně najevo, že jste Rom?
Ano. Například dneska, když jsem vešel do kavárny, jsem cítil, že se na mě všichni podívali, ale teď, když si povídáme u stolu, už na to nemyslím. Není to něco, čím bych žil, ale děje se to - a určitě nejen Romům, diskriminace se netýká jen etnických menšin, ale třeba i žen. Totéž v hospodě, když ukazují zprávy o Romech, co provedli, hned se najdou nějaké silné komentáře. Někdy bych se hádal, ale nemá to cenu.
* LN Vaše kniha neodpovídá ani představě o tradičním romském ústním, napůl mytickém vyprávění - jde prostě o dobrodružný příběh s tajemstvím. Na koho jako vypravěč navazujete?
Maminka měla značnou zálibu ve čtení, vlastně i bratři, a i já jsem byl od dětství velký čtenář. Jediná výjimka byla povinná četba, takže jsem dodnes nečetl Honzíkovu cestu ani Malého Bobše. Neználka jsem si nakonec přečetl, ale až v pětadvaceti, a velmi mě pobavil. Samozřejmě jsme si doma po večerech povídali - když v televizi byl jeden program, anebo monoskop. Maminka nám vyprávěla o svém dětství. Ale jinak byli v rodině spíš muzikanti, spisovatelé ne. Z četby mě ovlivnily hodně romány Steinbeckovy, Hemingway, Feuchtwanger, ze současných autorů například John Irving.
* LN Dostal jste cenu Karla Hynka Máchy. Jaký k němu máte vztah?
Ve škole jsme se pochopitelně učili nazpaměť recitovat úvod Máje, dostal jsem myslím za tři, a byla to také moje maturitní otázka. I jako spisovatel je mi sympatický, trochu bezdomovec. Co by také mohl psát, kdyby byl slušňák?
* LN V knize píšete o rodinné minulosti, za kterou jsou nějak odpovědní i potomci. Dnes je to problém celé společnosti - to se týká války i doby komunismu.
Vina z války je už asi staré téma, dnes je nejspíš aktuálnější to, co se dělo v 80. letech. Nejsem pro nějaký lynč, ale asi je dobře, že se ty věci zveřejňují.
* LN Myslíte, že i tyhle příběhy mohou mít nějaký šťastný konec?
Věřím v Boha - že Bůh je spravedlivý a že každému člověku odměří, co mu patří.
Poslal jsem knihu třem nakladatelstvím, ale nikdo si ji ani nepřečetl, nechali to ležet třeba půl roku. Kdyby mi řekli, že je to špatná próza, tak bych tomu rozuměl.
Diskriminace se netýká jen etnických menšin, ale třeba i žen. Totéž v hospodě, když ukazují zprávy o Romech, co provedli, hned se najdou nějaké silné komentáře.
Věřím, že existují obyčejní lidé, kteří nikdy neudělali nic výrazně zlého a obětují svůj čas druhým. Například jeptišky, které ošetřují nemocné.
