Hrůzný sen o cestě do Krakova se nenaplnil.
Miliony Poláků v autech měly podle předpovědí zacpat silnici z Varšavy, jenže skutečnost byla jiná. Zůstali doma u televizí.
VARŠAVA/KRAKOV (od zvláštního zpravodaje LN v Polsku) Vypadalo to jako jeden z nejtěžších úkolů, které mohl tento víkend novinář dostat. Být na sobotním smutečním shromáždění ve Varšavě a současně v neděli ráno v Krakově na pohřbu prezidentského páru.
„Ty jedeš autem, to tě tedy lituji,“ říkal mírně jízlivě jeden kolega, který už měl přes polské ministerstvo zahraničí rezervovánu jízdenku na zvláštní novinářský vlak, jenž vyrážel v neděli kolem osmé hodiny ráno z Varšavy.
„V osm jsme na nádraží a po desáté jsme tam, to je ten nejlepší způsob dopravy, který existuje. Ale autem, autem by mohl jet jen šílenec,“ smál se další z novinářů. „My naštěstí točíme jenom Varšavu a Krakov má na starosti druhá parta,“ politoval nás i štáb jedné z českých televizí.
Milion aut na „sedmičce“ Už několik dní, v podstatě od okamžiku, kdy se rozkřiklo, že polský prezident bude pohřben za přítomnosti králů, prezidentů a premiérů nejméně čtyřiceti států na Wawelu, jsme všichni slyšeli a četli katastrofické předpovědi toho, co se bude koncem týdne dít na polských silnicích. Ty za moc nestojí ani v normálních situacích. „Do Krakova je to tři sta kilometrů, ale i za úplně normálního provozu to trvá čtyři až pět hodin,“ říkal mi jeden varšavský přítel, který služebně tuto cestu už mnohokrát podnikl. „Je tam jen takový malý kousek hotové dálnice a i čtyřproudovka končí pár kilometrů za Varšavou,“ popisoval silnici číslo 7, která Krakov a Varšavu spojuje. Noviny a televize předpovídaly, že do Krakova se na pohřeb prezidenta může z celého Polska vydat několik milionů lidí, a samotné „sedmičce“ věštili, že se po ní vydá jeden a půl milionu automobilů.
Zcela beznadějně to také vypadalo s ubytováním. Krakovské hotely byly už od čtvrtka zcela vyprodané a ceny dosahovaly až 60 000 korun za pokoj.
Plánování cesty z Varšavy do Krakova se proto podobalo plánování bitvy, v níž bylo nutné počítat se všemi alternativami. Převažující představa, na které se shodovali i mí varšavští přátelé, byla, že po nějakých deseti patnácti hodinách jízdy v koloně pohybující se pomalu už od Varšavy auto nad ránem odstavíme u pumpy před Krakovem, možná na krajnici. A s davy Poláků se vydáme zbytek cesty, pět deset kilometrů, pěšky do Krakova.
Pokoj za 500 korun Jen co skončila sobotní varšavská smuteční slavnost, vzali jsme s fotografem Viktorem Chladem redakční škodovku, zaparkovanou na strategickém místě u výpadovky na Krakov, a vyrazili.
Divil jsem se prázdné Varšavě, ale čekal jsem, že jen co narazíme na tranzitní tah, přijde kolona. Nepřišla. Poláci, zřejmě stejně jako my vyděšení poplašnými zvěstmi a nepociťující nutnost do Krakova jezdit autem, zvolili vlaky nebo autobusy. A drtivá většina hlavně pohodlí televize. Před půlnocí na neděli jsme byli na okraji Krakova, a to jsme se stihli ještě v klidu navečeřet. Původní plán se spaním v autě, při venkovní teplotě kolem tří stupňů trochu kritický, vzal také za své. V prvním penzionu u silnice měli volno. Cena za moc hezký dvoulůžkový pokoj s koupelnou a televizí pět stovek. Jak se tady v Polsku v těchto dnech se zvláštním důrazem říká: „Člověk míní, Bůh mění.“ V některých případech i v tom dobrém slova smyslu.
