Nejmladší českou celebritou se před několika týdny stalo doposud bezejmenné gorilátko, které se narodilo v pražské zoo. Podobnost lidí a primátů od nepaměti fascinuje a zneklidňuje.
Když nám Charles Darwin řekl, že jsme spřízněni s opicemi, všichni jsme se probudili do hrozné noční můry. Ony jsou my. A za těch sto let, jež uplynula od té doby, jsme vyhladili miliony šimpanzů ze vzteku zrozeného z protestu, arogance a sobectví. Tyto řádky z knihy Nejbližší příbuzní: co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás svědčí nejen o silném rozhořčení jejího autora Rogera Foutse nad naším zacházením s šimpanzy, ale hlavně pravdivě pojmenovávají znepokojení a nejistotu, kterou v lidech existence tvorů velmi blízkých a příbuzných člověku vyvolává. Opravit bychom jej měli jen v tom, že k tomu nebylo potřeba Darwina. Negativní stereotypy o opicích obecně se tradují už od dob antiky.
Vnímání opic a zvláště primátů se ovšem v minulosti značně lišilo v čase i prostoru. Do Evropy se první hodnověrnější a přesnější zprávy o lidoopech dostaly patrně až roku 1607, kdy o nich přivezl zprávy jistý anglický námořník zajatý Portugalci a držený v Angole. Roku 1699 pak provedl Edward Tyson (1650–1708), zakladatel moderní srovnávací anatomie, první pitvu šimpanze a zjistil, že jeho anatomie „připomíná člověka v mnoha svých částech více než kterýkoli jiný druh opic nebo kterékoli jiné zvíře na světě“, ba dokonce že se jejich mozek více podobá mozku člověka než ostatních opic. Nicméně jako pravověrný kartezián podle Foutse razil pojetí, že šimpanz má sice skoro lidský mozek, ale bez jediné myšlenky v něm, má sice „lidský“ nervový systém, ale bez nejmenší stopy po emocích, má řečový aparát, kterým ale nemá co sdělit.
Pro africké kmeny byli lidoopi naopak odpradávna součástí jejich každodenního života i mytologie, stejně jako vědomí o blízké podobnosti, či dokonce příbuznosti s lidmi. Staří Řekové sice opice znali, nikoli však lidoopy.
Otcové západní filozofie, nemající o šimpanzech či gorilách potuchy, se podle Foutse nikdy nemuseli zabývat tvory, kteří by podobně jako člověk zhotovovali a používali nástroje. A tak Platon a Aristoteles mohli směle vést výraznou hranici mezi rozumem nadanými lidmi a ostatními živočichy.
Opice sice byly v Egyptě či Indii uctívané, ale v Řecku byly pokládány za cosi špatného a hnusného. Přehnaně byla zdůrazňována opičí schopnost „opičit se“. Vyprávělo se množství příběhů o strašlivých tragédiích, způsobených jejich sklonem slepě imitovat či kopírovat člověka.
Podle anekdoty zaznamenané Claudiem Aelianem (zhruba 175–235) kupříkladu opice viděla chůvu koupat novorozeně a pak se ji snažila napodobit, dítě ovšem ponořila do vroucí vody. V některých příbězích se záliba opic v imitaci měnila ve vlastnost, která škodila nejen lidem, ale i opicím samým: podle jedné verze například lovec, pokud věděl, že je opicí pozorován, předváděl pohyby navlékání bot, které pak zanechal na místě. Učenlivá opice si je pak skutečně obula, ale protože boty byly zachyceny smyčkou a měly olověnou podrážku, nemohla v nich utéct a stala se lovcovou snadnou kořistí.
Personifikace chtíče I když už během starověku měly opice špatnou reputaci, s příchodem křesťanství jejich pověst klesla ještě níže. Starší příběhy byly přejímány a reinterpretovány v náboženském duchu: lovec byl alegorií ďábla, usilujícího o lidskou duši, a opice alegorií hříšníka, neschopného odolat světskému pokušení. Velmi oblíbené bylo zobrazení opice se zrcadlem, které se také opírá o vyprávění Aelianovo, podle něhož se v Indii opice loví tak, že se v blízkosti zrcadla nastraží smyčka, do níž opice, jež se s oblibou vzhlíží v zrcadle, chytne. Podle kunsthistorika Jamese Halla „v období gotickém značí opice s jablkem v tlamě prvotní hřích a objevuje se ve znázorněních Panny Marie. Toto vyobrazení bylo v renesanci užíváno v jiném smyslu jako atribut chuti. V opici člověk poznával znetvořenou, hanebnější podobu sebe sama. Začala být všeobecně spojována s neřestí a byla užívána k personifikaci Chtíče.“
Opice před zrcadlem představovala Marnivost a Pošetilost. Opice byla také atributem ďábla obecně, protože Lucifer podle Izajáše (14,14) chtěl být podoben Bohu, a byl proto představován jako simia Dei – opice, zvráceně napodobující Boha, proto třeba Martin Luther slova „ďábel“ a „opice“ libovolně zaměňoval jako synonyma. Výstižně tyto názory na opice shrnul Stanislav Komárek: „V evropských kontextech byly opice chápány jako lidská karikatura, jako zvíře přes svou vysokou manipulativní inteligenci odpudivé a zavrženíhodné, pravý výsměch lidství. Vopicích byl tradičně spatřován animální aspekt dřímající i v člověku – chlípnost a smyslnost, lstivost, krutost a zlovůle, pud k ničení, žravost a mlsnost, chtivost nejrůznějších předmětů, pochoutek a cetek, myšlení jen na přítomnou chvíli, bez dlouhé perspektivy, pošetilost, pitvornost a bláznovství.“
Četné doklady můžeme najít i v populární kultuře: ve slavné Poeově detektivní povídce Vraždy v ulici Morgue se skutečným vrahem ukáže být orangutan, který předtím utekl svému pánovi – námořníkovi. Když se k ránu osudného dne vrátil onen muž z námořnické pitky, přistihl zvíře ve svém pokoji. „Vniklo tam z vedlejší komory, kde mělo být bezpečně zavřeno. Břitvu v ruce, s namydlenou tváří sedělo před zrcadlem a chystalo se holit – zřejmě tento úkon pozorovalo předtím u svého pána klíčovou dírkou ve dveřích komory.“ Po vyrušení pak zvíře i s břitvou uprchlo, vylezlo na okno jednoho z domů, kde pak zabíjelo.
V King Kongovi byla zvířeckost opice v protikladu k člověku ještě zveličena a zdůrazněna její monstrózní velikostí, i když se obrovský gorilí samec vyznačoval i jistou starostlivou něžností a snahou ochraňovat ukořistěnou ženu, spojenou ovšem se silným fetišismem. V sérii o Tarzanovi od Edgara Rice Burroughse (1875–1950) je oproti tomu jasná hranice člověk–zvíře relativizována. Hrdina vyrůstá s opicemi fiktivního druhu Mangani komunikujícího poměrně rozvinutým jazykem a vysokého stupně sociální organizace. Tarzan od nich přejímá i jejich ideál krásy, a tak když se poprvé skloní nad vodní hladinu a spatří sám sebe, zděsí se: „Tarzan se lekl. Bylo dost zlé, že neměl srst, avšak co teprve jeho tvář? Divil se ostatním opům, že se na něho vůbec mohli dívat!“ Tarzan pociťuje nad svým obličejem zhnusení, které není o nic slabší než to, které popisuje Jean-Paul Sartre v románu Nevolnost. V mládí byl Sartrův hrdina varován, že bude-li se moc dlouho dívat do zrcadla, uvidí opici. Ovšem to, co skutečně vidí, je „hluboko pod opicí, na pomezí rostlinného světa, na úrovni polypů“. Tarzan by naopak rád viděl opici, ale z hladiny hledí člověk. Burroughs přitom nezastírá, že z jeho hlediska už samotné Tarzanovo „osmahlé tělo vynikalo pružností a ladností mezi nemotornými, nevzhlednými a zarostlými těly jeho soukmenovců“, ovšem nakonec dává Tarzan před životem v civilizaci přednost právě životu s opicemi – nicméně jeho postava se u příslušníků civilizace, již zavrhl, stala natolik populární, že třeba roku 1963 bylo v Kansas City hospitalizováno jen v jednom dni patnáct dětí, které spadly ze stromu, když se snažily svého hrdinu – Tarzana – napodobit. Tradiční vzorec – opice neuměle napodobující člověka – se tak alespoň na chvíli jako by obrátil. Opice s duší člověka Ve skutečnosti opičí samci lidské samičky neunášejí, i když jsou popsány případy, kdy se šimpanzí samice vzrušuje nad mužskými akty z časopisů jako Playgirl. Desmond Morris referuje o dospělé gorile ze švýcarské zoo, která ve své kleci uvěznila mladou ošetřovatelku, jež tak nedobrovolně strávila celou noc v mocném gorilím objetí a nepodařilo se jí celou dobu vyprostit se. Ráno byla ovšem nalezena zcela nezraněna, a chování gorily tak bylo vysvětleno ne jako sexuální útok, ale spíš jako pokus o překonání samoty. Podle zoologa z pražské zoo Františka Šusty je naopak známo dost případů, kdy se „návštěvník pokouší zvířeti pomoci překonat samotu, což ale ona zvířata pěkně štve a dotyčnému návštěvníkovi se to pak vymstí. Jsou to tak dva roky, co se jistá návštěvnice kdesi v USA chodila stále koukat přes vodní příkop na gorilího samce, až jednoho dne onen samec nepřeskočitelný příkop přeskočil a kousl ji do zadku.“
Není třeba zdůrazňovat ani to, že lidské mládě vychované zvířaty není schopné plnohodnotného života v lidské společnosti (mnohé skutečné případy takových dětí se navíc později ukázaly jako podvody); Burroughs se například snaží krkolomně a naprosto nepravděpodobně až fantasticky vylíčit, jak se Tarzan naučil díky knize sám lidské řeči. Každopádně známé a hodnověrně popsané jsou opačné případy lidoopů vychovaných lidmi. Podle Foutse takoví šimpanzi sami sebe považovali za lidi, svět si rozdělili úhledně na „my“ (lidé) a „oni“ (psi, kočky, černí brouci). To, že se vzhledem od své člověčí rodiny tak lišili, jim na rozdíl od Tarzana nevadilo: když se dívali do zrcadla, viděli člověka. Jeden ze šimpanzů „hrozně rád třídil věci“, a když třídil fotografie na dvě hromádky, na jednu dával lidi, na druhou zvířata. Když přišel na svoji vlastní fotografii, položil ji na stejnou hromádku jako prezidenta Eisenhowera a Eleonor Rooseveltovou.
Fouts ale popisuje i příběh šimpanze Allyho, kterého naučili komunikovat znakovou řečí a který znal šimpanze jen ze zoo, kam se na ně chodil dívat jako kterýkoli jiný návštěvník. Když se ale poprvé setkal s šimpanzi vybavenými toutéž dovedností znakové komunikace jako on, Ally ztuhl jako socha a zíral na druhého mluvícího šimpanze, „asi jako by zíral člověk, kdyby spatřil mluvícího psa. Byla to dlouhá, hrozná chvíle. Mohu se jenom dohadovat, že v Allym najednou zhaslo nějaké světlo a konečně si dal dvě a dvě dohromady: Já jsem jeden z nich. Vyrazil příšerné zavřeštění a záhy pak přestal jíst, propadl hluboké depresi, která trvala dva měsíce.“ Jiní šimpanzi vychovaní mezi lidmi, které náhle vzali od náhradních matek, dokonce propadají šílenství.
Mít opičku Jinou konfrontaci se zrcadlem, spojenou s přechodem ze zvířecího do lidského stavu, popsal roku 1961 francouzský autor Jean Bruller (1902–1991), píšící pod pseudonymem Vercors. Tím, kdo prochází touto metamorfózou, je Sylva ze stejnojmenné povídky, jejíž původní mentální úroveň odpovídá lišce. Když je Sylva poprvé skoro násilím postavena tváří v tvář vlastnímu obrazu, není schopná se rozeznat. Po několika měsících vyspívá natolik, že před zrcadlem napodobuje ostatní lidi a kartáčuje si vlasy. Jak ale vypravěč zklamaně konstatuje, „naneštěstí to byla jenom iluze. Pouhý požitek z toho, že se po někom opičí, jako u kterékoli opičí samičky“, ale neviděla se. Lékař, se kterým hrdina psychický vývoj dívky konzultuje, to ovšem komentuje jako úspěch: „Teď už se vaše liška nechová jako malý divoký savec, ale jako vysoce vyvinutý primát: to znamená, že má za sebou hezký úsek vývoje!“ Když se po dalších měsících Sylva v zrcadle skutečně pozná, je to pro ni takový šok, že rozbije všechna zrcadla v domě.
Dnes tedy už víme, že šimpanzi se dokážou rozpoznat v zrcadle, komunikovat znakovou řečí a zvládnout přitom několik set znaků (když je to naučíme), projevují i chování nápadně připomínající náboženský kult. Nicméně navzdory tomu je slovo „opice“ stále spojováno či ztotožňováno spíše – s opilostí. Už od renesance se kvůli stereotypům o jejich nemotorném pohybu a agresivní povaze vžilo přesvědčení, že opilý člověk se chová stejným nerozumným způsobem, jako se opice chovají neustále, i ve stavu střízlivosti. Odsud pochází celoevropsky rozšířené výrazy „mít opici“ či „opičku“ s obecně známým významem. A pokud se dnes na hřištích během zápasů někdy ozývá bučení, pískot či „opičí“ skřeky určené hráčům tmavé pleti (což má naznačit, že jsou ve skutečnosti opicemi), jen to potvrzuje platnost toho, co napsal Jonathan Marks v knize Jsme téměř 100% šimpanzi?: „Šimpanz hraje v dramatu lidské nenávisti tragickou roli, neboť ačkoli je nám podobný, je to přece jen živočich. Zvíře, i když chytré. K šimpanzům byli tu a tam přirovnáváni Afričani nebo Irové, čímž se vlastně popřelo jejich lidství.“ Zatímco experimenty s opicemi před zrcadlem se dělají poměrně krátkou dobu, opice lidem nastavují metaforické zrcadlo už od pradávna – naši dávní předci měli asi ještě větší potřebu vymezovat se vůči opicím, protože jim byli, alespoň způsobem života, ještě podobnější. Ovšem i dnešního člověka zachvátí trapný pocit, když vidí šimpanze šťourajícího se v nose či jiných částech těla, jak jsem zažil v zoo v Hodoníně. Podle výroku Ernesta Hemingwaye, že „zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice“, však záleží na každém člověku zvlášť, co při setkání se svým „opičím zrcadlem“ uvidí.
***
Jsou to tak dva roky, co se jistá návštěvnice kdesi v USA chodila stále koukat přes vodní příkop na gorilího samce, až jednoho dne onen samec nepřeskočitelný příkop přeskočil a kousl ji do zadku
Opice byla také atributem ďábla obecně, protože Lucifer podle Izajáše (14,14) chtěl být podoben Bohu, a byl proto představován jako simia Dei – opice, zvráceně napodobující Boha
O autorovi| Jan Lukavec kulturolog ; Autor (*1977) je kulturolog a knihovník. Esej je zkrácenou kapitolou z knihy Zneklidňující svět zrcadel, kterou v tomto roce vydá nakladatelství Malvern
