Mohla jsem si myslet, že to bude hrůza, už když jsem se dívala na jejich webovou stránku. „Některé zážitky ve vás zůstanou déle než jiné,“ slibuje domovská stránka restaurace Flambée za doprovodu donekonečna opakovaného klavírního kousku.
Už si ani nevybavuji, kdy jsem naposledy měla tak drahé a zároveň tak příšerné jídlo.
Když před patnácti lety otevřeli Flambée, bylo restaurací, které by s ním mohly soutěžit, jen pár. Tehdy by snad takové jídlo, jakým jsme byli počastováni, ještě prošlo a dalo by se označit za večeři ve velkém stylu. Dnes by se výsledný dojem z pseudovybrané kuchyně, zastaralého vybavení interiéru a astronomických cen dal nazvat jediným slovem: trapas. Anebo taky past na turisty. Jak by mohl někdo dobrovolně vyhledat tohle přeplácané podzemí kulinárního umění -zvlášť když dnes v Praze na každém kroku narazíte na daleko lepší a levnější restaurace?
Sklep z 11. století. No a co?
Možná je za tím právě to podzemí. Flambée se může chlubit svým umístěním ve sklepení domu z 11. století, zaklenutém kamenným stropem a osvětleném mihotavým plamenem svíček. To sem možná může přivábit turisty, kteří si potrpí na romantickou atmosféru, nebo chlapíky, co se snaží udělat dojem na svou něžnou kořist.
Mohlo by to být opravdu atraktivní prostředí - kdyby všechno ostatní v téhle restauraci nebylo tak odpudivé.
Když někde chtějí za hlavní chod v průměru 900 korun a na vinném lístku se najde několik lahví, jejichž cena přesahuje 100 tisíc korun, člověk by očekával, že tomu bude odpovídat i promyšleně zařízený interiér. Vánoční žárovičky na zrcadle, žalostně vyhlížející rostliny v květináčích opřené o zeď a skvrny na bílých ubrusech ale svědčí o tom, že výzdobě ve Flambée panuje spíš nahodilost a kýč. Jenže podceňováním náročnosti svých zákazníků - a kvality restaurací, s nimiž Flambée soutěží o jejich přízeň - dělají majitelé velkou chybu. Špatná pověst podniku s předraženým jídlem podprůměrné kvality se rychle šíří. A pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti, Flambée si to opravdu zaslouží.
Jako příklad dobře poslouží jakubské mušle podávané jako předkrm. Nevadilo by, že byly opravdu velmi malé; co hůř, nechutnaly sladce a byly cítit rybinou.
Můj spolustolovník dostal za 790 korun talíř miniaturních mušlí, jež se nedaly jíst. Nepomohl jim ani mdlý celerový salát a konfinovaná hovězí oháňka, která se k mušlím vůbec nehodila.
Můj první chod, polévka s křepelčími prsíčky a estragonovými noky (295 Kč), ještě ušel - ale jen taktak. Polévka chutnala jen po soli a křepelčí maso bylo nevýrazné a tuhé. Přestože ani jeden z nás předkrm nedojedl, zdálo se, že číšník s prázdným pohledem člověka trpícího těžkými depresemi si toho ani nevšiml. Anebo mu to bylo jedno.
Jako hlavní chod jsem si původně chtěla objednat steak z bizoního hřbetu - především proto, abych zjistila, jestli je hoden své ceny - bratru 1200 korun. Číšník mi ale oznámil, že steak momentálně není.
Zvolila jsem tedy hřbet z divokého zajíce pečený s ořechy a tymiánem a doplněný omáčkou z Bordeaux, kaštanovým pyré a krvavou klobásou (790 Kč).
Z hlediska chuti i estetického dojmu příšerná kombinace. Talíř pokrývala celá škála odstínů hnědé -a podobně to i chutnalo. Nebylo tam nic, co by aspoň trochu osvěžilo vydatné a nevábně zavánějící jídlo. I zaječí maso bylo tuhé stejně jako křepelčí a obalené v drti z vlašských ořechů, které se chuťově nehodily k (nevysvětlitelně kyselé) příloze z kaštanového pyré.
Dušan Jakubec je jedním ze šéfkuchařů, kteří mají sklon zatěžovat jídlo příliš mnoha chutěmi, jak je vidět na jeho zmatenému pojetí jednoho typického chodu ve francouzské kuchyni. To, čemu Francouzi říkají amuse-bouche (doslova „potěš ústa“), má být malá jednohubka, která se podává na začátku jídla. Je zdarma a jejím úkolem je připravit chuťové buňky na hlavní jídla, která následují. A hlavně - mělo by to být jedno, maximálně dvě sousta.
Ve Flambée nám naservírovali komplikované trio amuse-bouche, které bylo skoro tak velké jako předkrm a také jsme ho tak dlouho jedli. Všechny chody byly navíc tak komplikované, že se chudák číšník pěkně zpotil, když nám vysvětloval, co to vlastně jíme.
Lahev vody za 390 Kč?
Děkuji pěkně Ačkoli je Flambée opravdu špatná restaurace, na úterní večer tu bylo poměrně dost hostů - především cizinců. Přemýšlela jsem, jestli si třičtvrtělitrovou lahev skotské vody za 390 korun vybrali sami a jestli jim číšník alespoň nabídl levnější vodu Perrier, jako to udělal u nás. Řekla bych, že spíš ne.
Nevím, proč do Flambée ještě někdo chodí. Možná že mají výkonné píáristy, kteří umí podnik protlačit do průvodců a hotelových prospektů. Možná že si někteří Pražané stále ještě myslí, že Flambée je jedna z nejvybranějších restaurací v Praze.
Nebo že by hroznou kvalitu jídla přebila neodolatelná atmosféra gotického sklepa?
Vlastně je to jedno. Patnáct let stačilo, Flambée by to mělo zabalit.
Česko už je někde úplně jinde. Pokud chcete za večeři vydat několik tisíc korun, můžete si vybírat z restaurací, které vám za to nabídnou odpovídající kvalitu. Což se vám ve Flambée ani se vší jeho okázalou obsluhou a efektně znějícími názvy jídel rozhodně nestane.
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí výhradně redakce Lidových novin.
Flambée
Husova 5, Praha 1
Tel. 224 248 512
www.flambee.cz
O autorovi| Laura Baranik, recenzentka restaurací, www.praguespoon.com
