Představa příslušníků „bílé síly“ pochodujících kolem plzeňské Velké synagogy den po výročí prvního transportu plzeňských Židů do Terezína je odpudivá sama o sobě. Odpudivá zjevně připadala i plzeňskému primátorovi Pavlu Rödlovi, který demonstraci „pravicových radikálů“ po jistém váhání zakázal.
Ještě odpudivější než zmíněný pochod však je soustavný antisemitismus, který čiší z webových stránek i z projevů těch, kdo se na pochod chystali. Teoriemi o židovském spiknutí a popíráním holokaustu se jen hemží. Jejich hlasatelé se neoznačují za antisemity, dokonce se občas tomuto označení brání – ale to je u antisemitů po holokaustu zcela běžné. Už se to prostě nenosí, a tak si pro své vyznání vybírají jiné názvy. Pochod Plzní měl být pochodem za svobodu slova a shromažďování.
Nepochybně je správné bdít nad svobodou projevu a shromažďování, ale není správné přistoupit na předstírání, že „bílé síle“ jde o tyto svobody. Pořadatel pochodu přece výslovně chtěl akcí reagovat na to, že se jeho myšlenkovým souvěrcům nepodařilo veřejně vystoupit při výročí křišťálové noci. Nepřiznaný antisemitismus z toho táhne na sto honů.
Poněkud mne znepokojilo, že se do Plzně chystali i anarchisté. Ti sice antisemitští nejsou, ale jejich představa o tom, jak fyzicky čelit neonacistickým vystoupením, se mi nezamlouvá. Jakkoli mohou mít klidně dobré úmysly, nevyhýbají se násilí, a tak se ulice českých měst při příležitostech střetu obou hnutí podobají bojištím. Těžko se ubránit myšlence, že v řadách těch i oněch je spousta lidí, kteří si ze všeho nejvíc chtějí do někoho bouchnout, a docela jim vyhovuje zastírat násilnické sklony ideologií, kterou pokládají za ušlechtilou. „Levicoví radikálové“ mají ostatně s „pravicovými“ dost společného. Jedni ani druzí se nechtějí nechat ovládat státní mašinerií, což by samo o sobě mohlo být i sympatické: je celkem normální, že se mladý člověk bouří a nechce, aby ho semlelo soukolí. Jenže tihle radikálové chtějí dělat pořádek sami, ti i oni zřejmě soudí, že by práci policistů vykonávali lépe než policisté, a podle toho se chovají. Národní strana si dokonce založila přímo vojensky organizovanou Národní gardu, která má údajně chránit občany v situacích, kde podle jejich názoru policie selhává.
Je to znepokojivá situace – co může společnost dělat s množícími se násilnickými prvky, když osvěta, jak vidno, příliš nepomáhá? S násilím na fotbalových stadionech a v ulicích bojují západní společnosti poměrně, byť ne zcela, úspěšně již desítky let a mají na to vypracované mechanismy. Veřejnost, pokud je mi známo, proti tomu nic nenamítá, ba naopak, jde přece o násilí, které lidé šmahem odsuzují. Jak je možné, že bylo tolikrát tolerováno násilí skrývající se pod politickou hlavičku? Proč je možné fotbalového násilníka jednoduše zatknout a potrestat, kdežto s násilníky protiromskými či antisemitskými se dělá tolik okolků? Šíření nenávisti k menšině je přece škodlivější a má to větší společenský dosah než rvačka stoupenců dvou fotbalových klubů.
***
Nepochybně je správné bdít nad svobodou projevu a shromažďování, ale není správné přistoupit na předstírání, že „bílé síle“ jde o tyto svobody
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
