Nápad ministra Dobeše posílit naše vysoké školy „přílivem špičkových profesorů“ ze zahraničí zní na první čtení dobře. Co jiného naše vysoké školy potřebují než promíchat řady svých akademických pracovníků na mezinárodní mix, který je běžný na dobrých zahraničních univerzitách, vyhnout se efektům „samoplození“, kdy jsou na školy přijímáni absolventi vychovaní toutéž školou a tedy z téhož „hnízda“ myšlenek, postupů a přístupů, a také podpořit prostředí, kde se na vyšších stupních studia v podstatně větší míře používá „lingua franca“ současné vědy, tj. angličtina, jak je to běžné nejen na severských školách, ale i v západní Evropě nebo v Rakousku. Chvályhodný je i záměr podpořit zdravou konkurenci mezi školami.
Nápad má ale spousty háčků a těžko jej považovat za něco jiného než jen populistický výkřik.
Problematická je motivace mezinárodními žebříčky. Všechny tuzemské vysoké školy mimo Univerzitu Karlovu jsou natolik daleko v pořadí (600–900 v případě těch lepších škol), že investice do nich žádný znatelný posun nepřinese. Univerzita Karlova je jedinou z českých vysokých škol, kde investované peníze mohou mít z hlediska nákladů a výnosů efekt ve vztahu k pozici v mezinárodních žebříčcích. I v tomto případě je ovšem otázkou, zda investice pouhé půl miliardy posune tuto školu o tolik míst dopředu, aby ji nepředběhly například čínské školy, které se za pomoci investic řádově vyšších derou na horní místa ve větším počtu a daleko rychleji.
Nabízí se navíc způsob, jak umístit českou univerzitu mezi špičkovými školami, velmi pravděpodobně mezi horní stovkou, který by „nákup mozků“ nepotřeboval. Stačilo by přiznat status univerzity Akademii věd, která by se okamžitě v citovaném žebříčku QS (lze pochybovat, že je „nejuznávanějším“, ale to je jiná věc) vyhoupla mezi elitu. Prakticky rozhodující je totiž počet studentů na pracovníka a počet citací na pracovníka a v obou těchto parametrech by takto vytvořená vysoká škola neměla v Česku konkurenci. V žebříčku Scimago, který jako jediný posuzuje jen vědecký výkon a zahrnuje nejen školy, ale i akademii, je AV ČR na 99. místě, za ní UK na 203. a pak dlouho nic, až MU na 756. a ČVUT na 779. místě. To ovšem nemíním jako návod pro ministra, spíš jako ukázku toho, že věci neznalí politici by se raději od tohoto druhu motivace měli držet daleko. Začít je třeba jinde Nápad promíchat tuzemské složení vysokých škol zahraniční krví je bezesporu žádoucí a dobrý. Začít je ale potřeba jinde než jen uškudlením půl miliardy ze stávajícího, již tak malého rozpočtu. Personální oddělení vysokých škol musí být například schopna nabídnout pracovní smlouvu v angličtině, dnešní praxe česky psané smlouvy, kdy je zahraniční pracovník odkázaný na pomoc kolegy, který mu ústně sdělí, že smluvní vztah, do kterého vstupuje, je v pořádku, není ve skutečně fungujícím internacionalizovaném prostředí udržitelný. Akreditační podmínky zahrnující jazyk výuky (požadavek, který překračuje zákonné zmocnění, ale používá se) dělají ostrou hranici mezi českou a jinojazyčnou výukou.
Dalším administrativním zádrhelem je slavná povinnost vysokých škol odevzdávat ministerstvu údaje do registru docentů a profesorů, konkrétně údaje o oboru vysokoškolského vzdělání zaměstnance, o jeho akademických titulech, vědeckých hodnostech a vědecko-pedagogických titulech, včetně uvedení programů nebo oborů, ve kterých byly tituly a hodnosti získány. Samo doložení těchto údajů zahraničním pracovníkem může být velký problém. Na jednom z Akademických fór pořádaných odbornou skupinou Organizace výzkumu ČFS JČMF vzpomínal prof. Švejnar na více než půl roku dlouhé martyrium, kterým musel projít, aby prokázal své tituly při nástupu na Národohospodářský ústav AV ČR: vystavení duplikátu diplomu, který nikdy v USA nepotřeboval (originál později nalezl zapadlý za skříní), překlad z latiny, všechna mezinárodní notářská ověření překladu i zahraničního dokumentu pro užití v ČR a nostrifikaci. Praktických těžkostí tohoto druhu si jsou vědomi například v Rusku – v uplynulých dnech se tam pro podporu působení zahraničních pracovníků rozhodli bez procesu nostrifikace přijímat originální tituly získané na kvalitních zahraničních školách. Takový krok by nestál ani korunu, v plánech našeho ministerstva však chybí.
Odhady o 350 pracovnících, které lze za půl miliardy na rok získat, jsou nadsazené. Mzda 100 tisíc měsíčně by byla pod úrovní příjmů, které mají již dnes vedoucí týmů pracujících na našich univerzitách na špičkových projektech. V těchto nákladech není započítána nutná režie organizace, která bude stěží pod 50 procenty. Nejsou brány v úvahu ani finance na výběrová řízení, kterými musí ze zákona akademičtí pracovníci procházet: Není těžké získat dvacet uchazečů ze zahraničí na jedno otevírané místo (zrovna teď takové řízení běží na fakultě, kde působím jako děkan), do užšího výběru ovšem musíte vybrat nejméně tři a ty skutečně pozvat k přednesení přednášky a pohovoru na místě. Náklady na letenky a pobyt jsou sice jen jednorázové, nikoli však zanedbatelné.
Zcela pomýlená je cesta k uskutečnění ministrova snu o „nákupech mozků“ z iniciativy ministerstva. Dobré školy mají finance dostat do svého rozpočtu, nikoli aby se z rozpočtu ukrojily a zůstaly pod dirigismem MŠMT. Univerzity dobře vědí, že je jejich zájmem posilovat sbory svých akademiků, dnes jim na to ale reálně chybí peníze. Mělo by být na jejich rozhodnutí, zda podpoří raději jednu nebo dvě kapacity, které si koupí za mzdy, o kterých se jejich vlastním pracovníkům může nejvýše zdát, nebo zda investují do mladších hvězd, které teprve vycházejí, například podporou postdoktorských míst. To poslední, co univerzity potřebují, je personální politika, kterou by měl na úrovni jejich vnitřních pracovišť vykonávat ministr.
Celý Dobešův plán připomíná způsob, kterým se v době komunismu vytvářela střediska špičkového sportu. Odtržená od základny sportující mládeže a držená na dopingu a anabolicích jen proto, aby se komunistické státy umísťovaly na olympijských stupních vítězů. Tento ministerský plán nepřinese nic jiného. Selže a zbude po něm jen známá otázka: „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“
***
To poslední, co univerzity potřebují, je personální politika, kterou by měl na úrovni jejich vnitřních pracovišť vykonávat ministr
O autorovi| JIŘÍ ZLATUŠKA, děkan Fakulty informatiky MU Autor je místopředsedou Rady vysokých škol
