Generace čtyřicátníků si vybavuje každodenní skutečnosti 70. let, jež jsou dnes v Británii nemyslitelné. „Totální anarchie, totální nihilismus,“ vzpomíná programátor Mark Scott. „Kvůli ustavičným stávkám věčně nejezdily vlaky, přestala chodit pošta, v ulicích se hromadily hory odpadků, domácí úkoly jsem dělal při svíčkách.“ Legendární The Times nevyšly kvůli protestům tiskařů po celých třináct měsíců. Rozklad vyvrcholil v zimě 1979, nazvané pak „zima neklidu“.
Odboroví baroni, jak se jim tehdy říkalo, zastavili výrobu v automobilkách, ocelárnách, v dolech. V Liverpoolu pozůstalí nemohli pohřbít mrtvé, nemocnice v Anglii paralyzovaly stávky zdravotních sester. Ve městech se objevily třicet let staré vojenské požární vozy přezdívané zelené bohyně (green goddesses) – připravené k zásahu, protože hasiči stávkovali taky.
Když v červnu 1979 vyhrála volby Margaret Thatcherová, nelenila prosadit schválení legislativy, která většinu do té doby běžných a ničivých odborářských postupů, jako byly třeba blokády továren, učinila ilegálními. Krátce po nástupu k moci byla sice „Maggie“ nucena ustoupit stávkujícím horníkům, ale poté, co vyhrála válku s Argentinou, prohlásila: „Na Falklandách jsme se museli postavit vnějšímu nepříteli. Musíme si však být vědomi vnitřního nepřítele, s nímž je boj ještě těžší a který je pro svobodu ještě nebezpečnější.“
Premiérka svůj druhý střet s horníky pojala jako válku. Nasadila do ní policii, armádu a výzvědné služby. „Bylo to strašně smutný, zákeřný. A mělo to nádech občanské války. Dokonce mnoha politikům v toryovské vládě vadilo, jak si stávkující vychutnávala. Horníci totiž patřili v obou světových válkách k nejstatečnějším vojákům,“ vzpomíná novinář Francis Harris, „nemít ale povědomí o vlastní historii je někdy výhoda. Pro Británii bylo životně nutné, aby Thatcherová válku s odbory vyhrála.“
V současnosti jsou odbory silné jen na železnicích, mezi řidiči autobusů a pracovníky metra, ve zdravotnictví a mezi učiteli. Všude jinde je ve Velké Británii vliv odborářů omezený, v soukromých firmách se v nich sdružuje desetina zaměstnanců. Statistiky ale dokládají, že zaměstnanci, kteří mají za zády odbory, jsou většinou až o deset procent lépe placeni a dostávají třikrát vyšší odstupné v případě ztráty místa. Když ale přijde o práci například novinář, jeho odboroví právníci jsou natolik nanicovatí, že se vyplatí se jim obloukem vyhnout.
Přestože jde dodnes více než polovina finančních prostředků pro labour party právě z kapes odborů, oba labourističtí premiéři (Blair i Brown) uchovali odborovou legislativu z dob Thatcherové. Ale recese paradoxně nahrála jinému z požadavků odborů: nároku na flexibilní pracovní dobu pro zaměstnané rodiče. Zaměstnavatelé přistupují na různé formy dovolené, zkracuje se pracovní doba, zaměstnanci se dělí o místo – to vše proto, aby se snížil počet propuštěných ve firmě. Zatímco recese v roce 1992 se vyznačovala brutálním ořezáváním pracovních míst, ta současná má poněkud jinou atmosféru. Když šéf British Airways požádal zaměstnance, aby pomohli zachránit společnost tím, že budou měsíc pracovat zdarma, šéf Unite, největších odborů aerolinek, se mu vysmál. Ale téměř 7000 zaměstnanců souhlasilo vzít si neplacené volno a 800 bylo ochotných pracovat celý měsíc za nic.
S pomocí odborů, nebo jim navzdory – zaměstnavatelé a zaměstnanci se v Británii (v novodobé historii) v nevídané shodě snaží najít cesty, jak přežít recesi, o níž se zatím s jistotou ví jen jedno: Že cesta z ní bude dlouhá a bolestivá.
***
Jak to vypadá, když se kvůli odborům rozpoutá občanská válka
O autorovi| autorka je londýnská dopisovatelka
