Jak bude česká metropole fungovat za deset, dvacet, padesát let? Jaké bude její místo na mapě 21. století? Děláme opravdu dost pro to, aby se z Prahy nestal druhořadý lunapark v srdci Evropy? Hřiště, jehož jediným smyslem je nechat podnikavce co nejvíc vydělat?
Město je složitý organismus. Je to místo, kde se odehrávají naše životní příběhy, doslova od kolébky do hrobu. Každý organismus uchovává v paměti minulost a zároveň se nějakým způsobem připravuje na budoucnost. Obě roviny spolu navzájem souvisejí. Jak se na těchto dvou rovinách vztahu k minulosti a budoucnosti chová organismus jménem Praha? Položit si tuto otázku je užitečné právě nyní, kdy se s blížícími se komunálními volbami ozývají hlasy kandidujících stran, které naznačují, co hodlají podnikat po předpokládaném konci jednobarevné vlády ODS. Většinou jde o sliby typu „zatočíme s korupcí“ či „ohlídáme veřejné peníze“. Je však korupce tím jediným problémem městské vlády? Jak Praha nakládá s minulostí a jak myslí na budoucnost? Obávám se, že na obou úrovních se Praha chová způsobem, který nelze označit jinak než jako parazitní. Tedy že zároveň vykrádáme a projídáme jak svou minulost, tak budoucnost.
Tragédie obecní pastviny Vztah Prahy k minulosti ukazují dobře některé současné spory o ochranu jejího historického jádra. Přes všechno oficiální ujišťování není pravda, že oprava Karlova mostu proběhla tak, jak měla. Stejně tak není pravda, že zboření domu z 19. století v Revoluční ulici městu neublíží, nebo že dokonce tímto způsobem můžeme památky lépe chránit. Tato tvrzení zodpovědných osob jsou typickou ukázkou krize imunitního systému, který se nedokáže účinně bránit tlaku firem, jež potřebují zakázky. Jde o městskou verzi známého příběhu „tragédie obecní pastviny“. Historické město je vnímáno jen jako ideální plocha pro rozvinutí privátních obchodních aktivit a zájmů. Logika je ovšem neúprosná: čím více balonů na Kampě, čím více stržených domů nahrazených novostavbami, čím více podkrovních bytů (nejlépe s bazénem na střeše) na Malé Straně, tím menší je autenticita města jako takového. A tím dříve si turistický průmysl začne hledat jiné, méně okoukané cíle. Smyslem ochrany památek není, jak se to často vykládá, jen jejich využití pro turistický byznys. Nejen v Praze se jaksi zapomnělo, že památky mají smysl samy o sobě. Můžeme se bavit o tom, co a za jakou cenu je ještě třeba památkově chránit. Neměli bychom si ale nechat vnutit myšlení, podle kterého je jediným účelem lidské činnosti krátkodobě počitatelný zisk.
Jestliže Praha ignoruje své vlastní dědictví, pak to rozhodně není proto, že by nějak dynamicky směřovala kupředu. Naopak, pražská radnice si za posledních dvacet let vůbec nevytvořila vizi města, tedy představu, kam by Praha měla v budoucnu jít. Hodně praktiků možná namítne – žádnou velkou vizi nepotřebujeme, stačí, když každý bude tvořivě dělat svou práci s ohledem na zájmy města, ne ve vlastní prospěch. V takovém případě by se vize města definovala sama, demokraticky a zdola. Ale taková situace nikdy nenastane. Proto je třeba nějaký program mít. Pro město, jako je Praha, by jeho základovou deskou měla být péče o památky, zachování existujících hodnot. Na této desce by potom měla vyrůstat konstrukce obrácená do budoucna – tedy vzdělání, věda a výzkum. Prozíraví šejkové Každé srovnání vždycky kulhá, ale zkusme se podívat, jak vypadají do budoucna zaměřené vize města v současném světě. V červnu 2006 zahájil saúdský král Abduláh bin Abdulazíz projekt Medina – město vzdělanostní ekonomiky. V sousedství historické Mediny (po Mekce nejposvátnějšího města islámu) vyroste zcela nové město pro zhruba sto padesát tisíc obyvatel. Projekt za sedm miliard dolarů má být dokončen kolem roku 2020. Po dokončení by měl přinášet asi dvě miliardy dolarů ročně. Projekt má ze saúdskoarabských podnikatelů udělat mezinárodní lídry v odvětvích založených na nových technologiích. Na jaře roku 2008 proto byly podepsány dohody s předními malajskými a kanadskými firmami pohybujícími se v oblasti nových médií a informačních technologií. Součástí projektu má být mimo jiné vytvoření centra pro medicínu a biotechnologie, high-tech park pro vědomostní obory, manažerský institut, obchodní a nákupní střediska, ale také výukový park věnovaný odkazu proroka Mohameda.
Co z toho vyplývá pro nás? Jde o výstřelek pohádkově bohatých šejků, kteří jen potřebují utratit své petrodolary? Nebo je to zoufalý pokus připravit pouštní království na doby, kdy vyschne ropa a země se bude muset živit něčím jiným? Obávám se, že nikoli. Nebo nejenom. Především je zjevné, že témata předvolební kampaně před komunálními volbami, která zatím zazněla v českých médiích a která na nás ve své koncentrované podobě shlížejí z billboardů, se povážlivě míjejí s dynamikou dnešní globální ekonomiky. Nabízet lidem bezpečí, čistotu a boj s korupcí je hezké. Bohužel, svět kolem nepočká, až si zameteme ulice a propustíme dva nebo tři zkorumpované úředníky, ale půjde svým vlastním tempem. To se od našeho podstatně liší.
Vídeň platí výzkum V této souvislosti neškodí připomenout pár čísel z nedalekého okolí. V roce 2001 vydaly mnichovské firmy na výzkum a vývoj tři miliardy eur, tedy zhruba třikrát víc, než kolik jde na vědu a výzkum ze státního rozpočtu České republiky. Co v takové situaci může dělat město? Je jasné, že základní ekonomické podmínky nelze změnit nějakou vyhláškou. Odpověď přesto existuje. Opět zůstaňme ve střední Evropě. V roce 2005 vydalo jen samotné město Vídeň na programy Centra pro inovace a technologie dvacet milionů eur, tedy zhruba půl miliardy korun. Investiční náklady byly sto osm milionů eur. Vídeň tedy nahlédla, že i přes omezené možnosti městských financí se vyplatí přihodit miliony do velkého pytle peněz pro výzkum – prostě proto, že každé takto vynaložené euro se nějakým způsobem vrátí.
Praha do vědy a vysokoškolského vzdělání neinvestuje pro jistotu nic. Tím se liší nejen od měst jako Vídeň nebo Mnichov, která by pro ni měla představovat hlavní referenční body na mapě tohoto stále menšího světa. Před několika týdny byl předán do užívání kampus Masarykovy univerzity v Brně, postavený i s podporou města, které přitom má daleko menší finanční možnosti než Praha. Praha má tedy nakročeno k tomu, aby v příštích desetiletích nadále nebyla konkurencí nejbližším srovnatelným metropolím – Mnichovu ani Vídni. Při troše smůly se ale může octnout na vedlejší koleji i za podstatně méně významnými městy. Jde o dlouhodobý trend a zatím se ani nesnažíme ho zvrátit. Žádná z politických stran, které tvrdí, že chtějí změnit tvář Prahy, o tom zjevně vůbec nepřemýšlí.
V Brně přitom nikdo neuvažuje o tom, že by nový kampus nahradil existující univerzitní budovy v historickém jádru města.
Nejde o vysídlení univerzity, ale o její rozšíření. Také obě mnichovské univerzity nadále zabírají nemalou část historického centra a vídeňská univerzita nedávno dostala někdejší budovy vídeňské nemocnice přímo za Ringstrasse. V Praze se naopak právě rozjíždí projekt, dle nějž mají studenti všech tuzemských fakult architektury hledat nové využití pro stávající objekty Karlovy univerzity, které se nacházejí v historickém jádru města. Není to poprvé, kdy se významná veřejná instituce připojuje ke snaze zbavit historické jádro Prahy jeho smyslu.
Odsun vysokých škol Po (zatím) neúspěšném pokusu vymístit z Klementina Národní knihovnu proběhl odsun městského archivu z Glam-Gallasova paláce, na jehož „revitalizaci“ byla vypsána soutěž. Tu jak posuzoval, tak vyhrál předseda Sboru expertů pro památkovou péči Magistrátu hl. města Prahy, který byl zároveň účastníkem soutěže i členem soutěžní poroty. Pod všemocným a prázdným sloganem „otevřít historický objekt lidem“ budou v objektu zbudovány VIP apartmány, restaurace a samozřejmě také, aby to dobře vypadalo, koncertní a výstavní síně. Nyní se tu zase rodí plán odsunu vysokoškolských objektů. Ty však, stejně jako knihovna nebo archiv, každému městu dodávají neopakovatelnou atmosféru, protože naplňují jeho přirozenou funkci. Místo aby se role historického centra posilovala, přiblížíme se ještě víc jeho proměně v turistický Disneyland. Tato proměna pak bude jedinou uskutečněnou utopií (Huxley a Berďajev měli pravdu – ano, jen zcela šílené utopie mají naději na uskutečnění), která tu po přelomu dvacátého století zbude.
Naprostá ztráta středu, převrácení města naruby, nahrazení přirozeného vývoje pseudorealitou – to vše jsou symboly určitého stavu západní civilizace, ve kterém Praha jako by předbíhala vývoj tam, kde je patologický, a zůstávala pozadu v tom, co je zdravé. Sousední metropole Prahu totiž nepředčí jen investicemi do vědy a úrovní univerzitního vzdělání, ale především celkovou intelektuální úrovní včetně myšlení o architektuře. Zbrusu novou českou obsesí se stala posedlost „moderní“ architekturou, která se verbálně (a trapně) promítla i do předvolební kampaně. Za touto obsesí je samozřejmě cítit vcelku oprávněná frustrace z relativní absence takové kvalitní a nadčasové architektury druhé poloviny minulého století, jako byly třeba Behnischovy olympijské stavby v Mnichově. Calatravovy uskutečněné vize pro Curych a St. Gallen, Meierův Stadthaus v Ulmu, Nouvelovo Kongresové a kulturní centrum v Lucernu a další a další – to všechno jsou veřejné stavby, pevně spjaté s životem města. Praha opravdu neznamená na mapě současné architektury tolik, co některá srovnatelně velká nebo i menší středoevropská města. Ale to není dáno jedním rozhodnutím městské rady. Vyplývá to ze součinu různých faktorů. Dlouhodobá neprůhlednost a nekompetentnost celé řady rozhodnutí prováděných zástupci města je pouze jedním z nich.
Obecné sliby a prázdná hesla Praha nepotřebuje ani jednu izolovanou stavbu pro potěšení snobů, ani odsun studentského a postupně jakéhokoli normálního života někam na periferii. Zato potřebuje dynamické plánování pro rozsáhlé oblasti kolem historického centra. Potřebuje striktní ochranu stávajícího dědictví včetně průmyslových staveb. Potřebuje kvalifikovanou práci příslušných úřadů, které by neměly být propojeny s jednostranně zaměřenou politickou garniturou. Praha by měla nejen bojovat s korupcí, ale také omezit neproduktivní výdaje a zaměřit se na výdaje produktivní. Nepochybuji o užitečnosti výdajů na kulturu. Je ovšem otázkou, nakolik jsou tyto výdaje v Praze racionální. Pokud například z grantů na kulturu jde do pražských divadel zhruba čtyři sta milionů korun ročně, pak je na místě otázka, zda to náhodou není trochu moc. Většina sponzorovaných divadel totiž nepatří právě k umělecké avantgardě. Jde prostě o příspěvek na kvalitní zábavu, který se mimochodem nápadně podobá tomu, co jiná města dávají na podporu výzkumu.
Pro Prahu je životně důležité co nejdřív najít jiné oblasti, kam přesměrovat toky veřejných financí. Oblast vědy a výzkumu je jednou z nich. Nová výstavba, spojená s inovačními projekty, by mohla vytvořit úplně nový obraz pražské architektury. Dobře připravené a předem nezmanipulované veřejné soutěže by měly vést k veřejné debatě o problémech architektury a urbanismu, která by zvýšila identifikaci občanů s jejich městem. Tím bude také posílena kontrola práce politiků i jejich servisních a poradních orgánů. Politiků, kteří kandidují v nadcházejících volbách, bychom se měli ptát, jak tomu konkrétně hodlají prospět. Obecné sliby a prázdná hesla jsou dobré pro firmy zajišťující předvolební kampaň. Městu nepomůžou.
***
V roce 2005 vydala Vídeň na programy Centra pro inovace a technologie půl miliardy korun. Navzdory šetření Vídeň nahlédla, které investice se vrátí. Praha do vědy a univerzit neinvestuje pro jistotu nic.
Praha nepotřebuje ani jednu izolovanou stavbu pro potěšení snobů, ani odsun studentského a jakéhokoli normálního života někam na periferii. Otázkou je, zda 400 milionů na divadla je podporou kultury, nebo jen zábavy.
O autorovi| PAVEL KALINA, historik architektury Autor (* 1965) je profesorem dějin architektury a ochrany památek na Fakultě architektury ČVUT
