KOMENTÁŘE LN
Zítra podepíše ve Vladislavském sále Václav Klaus zlatým perem svůj v pořadí již druhý prezidentský slib. Tím se otevře další období, v němž bude v dobrém a taky ve zlém ovlivňovat českou politiku. Taky zahraniční, protože tady mu ústava vymezuje neurčité, a tedy široké pravomoci.
Za jakési předznamenání lze považovat rozhovor, který Klaus poskytl za svého pobytu ve Spojených státech televizi CNN. Hovořil o ideologii globálního oteplování, ale zmínil taky problém, který by nás měl bezprostředně pálit víc než stoupající teplota moří. Mluvil o Rusku. Přirovnávat jeho dnešní situaci k sovětskému režimu je prý nesprávné, jde o kvalitativní rozdíl. A dále, v bývalých komunistických zemích je prý minulost daleko více překonána než v těch, které tuto zkušenost neudělaly.
Inu, jak se to vezme. Pokud člověk sdílí doktrínu o dějinách jako věčném zápase „socialismu“ s „kapitalismem“, má Klaus pravdu, dnešní Rusko se ke komunismu nehlásí. Jenže Rusko má trvalejší tradice: samoděržaví, které je v rozporu s evropským pojetím občanství. Kult silného vládce. Potřebu řešit vnitropolitické problémy expanzí navenek a využívání skutečných i vymyšlených nepřátel jako záminky k upevňování režimu „nestandardními“ prostředky. Z toho hlediska byl komunismus jen jednou, dočasně úspěšnou etapou dlouhé ruské historie, a skutečná kvalitativní změna na Rusko teprve čeká. Pro českého politika je nebezpečné to přehlížet.
A za druhé: stejně obtížné je mluvit o překonání minulosti nejen v Rusku, ale třeba i u nás: dá se nazvat jejím překonáním všeobecně sdílený odpor k těm, co se pokusili vzdorovat v době, kdy jsme byli kolonií ruského komunistického impéria? Masová záliba v televizních seriálech oslavujících represivní orgány české kolonie? Existence silné, jen lehce překabátěné komunistické strany?
Pan prezident opět předvedl směs von hayekovské ideologie a citového slavjanofilství. A vyslal signál, že česká diplomacie s ním bude mít plné ruce práce.
Čtěte Téma na str. 3
