Dnes o Dni lidských práv
Jestřáb ulovil slavíka a unášel ho ve svých drápech. Slavík naříkal, ale jestřáb ho uklidňoval: „Proč křičíš, když tě drží někdo daleko silnější nežli ty? Půjdeš, kam chci já, třebaže jsi zpěvák. Když budu chtít, sním tě, zachce-li se mi, pustím tě. Je hloupý, kdo se vzpíná silnějším, nezvítězí a kromě hanby bude mít i bolest.“ Tak popisoval kdysi dávno básník Hesiodos zvůli silnějšího. Zvůli, která provázela a provází celé lidské dějiny.
Už ve starém Římě věděli, že svá práva si každý musí střežit. „Právo je psáno pro bdělé,“ říkali, nedostatek bdělosti se však táhl staletími. Největší vystřízlivění z této lenosti lidstva se dostavilo po druhé světové válce. Dokument, který z toho vzešel, jsme si mohli připomenout včera, desátého prosince, ten je už šedesát let Dnem lidských práv.
Toho dne v roce 1948 byla v OSN schválena Všeobecná deklarace lidských práv. Nejznámější katalog základních práv každého člověka, pravidla, která jsou dnes mnohými považována za právní obyčej. Pravidla, o jejichž respektování jsme si více jak čtyřicet let po jejich přijetí mohli nechat jen zdát, ač naši tehdejší mocipáni do světa hlásali, že se nám jich dostává jako nikde jinde na světě. V socialistickém státě se svoboda projevu zaručuje, pravila například tehdejší ústava. Vlastně ani nelhala - kdo se nebál, svobodně se vyjádřit mohl. Horší to bylo se svobodou po takovém projevu.
Hovořit o zvůli či libovůli mocných se dnes nenosí. Módní je naopak zaklínání se úctou k lidským právům a principům právního státu, neboť slogan, že v takovém státě nevládnou lidé, ale právo, zní dobře, dokonce vznešeně. Ve skutečnosti však žádný stát čistou vládou práva není. Vždy jde o vládu vykonávanou konkrétními lidmi, se všemi jejich nectnostmi a slabostmi. Mají moc pravidla vytvářet a podle nich vládnout. Svůj výklad, co právem je a co není, považují většinou za jediný správný a těžce nesou, plete-li se jim do toho někdo jiný - zejména sedí-li na svých místech již příliš dlouho.
Drtivá většina lidí, řítících se v těchto dnech za vánočními nákupy, se do toho ani plést nehodlá. Jsou přesvědčeni, že je dobojováno, nic nám nehrozí a lidskými právy se ohánějí jen jakási podivná a věčně ukřivděná individua. Jen abychom svou ztrátu bdělosti jednou hořce neoplakali.
Zvůle už totiž nemusí být brutální, má moderní podobu - odposlechy, kamerové systémy, trapné osobní prohlídky, slídění v soukromí, slídění v účtech, agenti provokatéři. Lidé, oželte trochu ze svých práv a svobod, žádají vlády, je to jen a jen ve vašem zájmu. Chráníme vás před terorismem, organizovaným zločinem, korupcí, zadlužením, ztrátou jistot a bůhví čím ještě. Potřebujeme k tomu jen trošku nových pravomocí - nebojte se, naše cíle jsou ušlechtilé.
Někdy se i chce věřit, že úmysly jsou dobré. Leč i těmi, jak praví osvědčená moudrost, může být vydlážděna cesta do pekel. Proto bychom měli fandit lidem, kteří si svá práva střeží. Ano, mnohé jejich stížnosti či petice jsou nedůvodné, někdy nesmyslné, ba i směšné. Přesto je dobře, že mohou být svobodně podány či vysloveny, neboť každý člověk, který bojuje za své právo, přispívá k udržení práva obecně, a to i tehdy, jestliže se mýlí.
Je dobře, že nechce být ptáčkem v pařátech dravce.
***
Zvůle má moderní podobu -odposlechy, kamery, osobní prohlídky, slídění v soukromí i v účtech, agenti provokatéři
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
