Americký Kronos Quartet už třicet let spojuje hledání smyčcové hudby na ostří nože s jakýmsi pozorným tázáním, „co má cenu udělat právě v tuhle chvíli?!“, což je světu klasické hudby - kam smyčcové kvarteto pořád zčásti patří - v jeho nadčasové blazeovanosti často cizí.
Vedoucí kvarteta a manický pátrač po nové silné hudbě David Harrington ohledával počátkem devadesátých let postsovětský prostor na vynikajícím albu Night Prayers, později propátral hudbu indického Bollywoodu. Nový titul Floodplain (Záplavová oblast) zaměřil z velké části na arabský svět. A právě schematickou homogenní představu Západu o „všech těch Arabech“ dobrodružně vystavěnou deskou tvrdě torpéduje.
Krasavec s kalašnikovem Arabský svět je právě tak multikulturní mlýnice vlivů a střetů jako náš západní svět: tahle zpráva je pro mozaikovité album centrální. David Harrington tu navíc zúročil téma záplavových oblastí - krajin a kultur, které už počítají se zásahy živlů, a proto jsou zvyklé se obnovovat. Ale všech skladeb se tu dotýká islámský element - od smyslného hitu ze starého egyptského filmu po íránskou lidovou ukolébavku. Někdy paradoxně: jako když od nejpopulárnější libanonské hvězdy, zpěvačky Fairuz, přebírá Kronos výjimečný křesťanský žalozpěv.
Najdeme tu i verzi iráckého šlágru ze sedmdesátých let „Ach matko, mučí mě krásný muž“, který je právě tak nekonkrétní, abychom vedle milostné roviny mohli tušit i ironický (někdo by řekl cynický) odkaz na moderní iráckou historii. Lze tu slyšet energický a znepokojující lokální rytmus „choubi“, jehož rychlý tlukot napodobuje střelbu ze samopalu, zvlášť v extatickém finále. Střelba do rytmu je ale v něčem i suše věcná: každopádně mrazivě jiná než Bregovičovo rozjařené sborové vyřvávání „Ka-laš-ni-kov!“, vděčný hudební export z Balkánu.
V tradičně proizraelské Americe působí jako vykřičník, když se Kronos spojil mimo jiné i s mladou palestinskou elektronickou kapelou. David Harrington prý objevil skupinu Ramallah Underground přes běžnou webovou vizitku na MySpace: zní to jako povzbudivý mýtus pro všechny hudebníky čekající na slávu, ale proč by to tak nemohlo být. Společná skladba má název Interference: zatímco ve zvuku slyšíme prolínání a vzájemné ovlivňování elektrických vln, musíme myslet na národní a kulturní interference na území Palestiny.
Smyčcové kvarteto bez komplexu permanentně mění tvar: hraje do ruchu dnešní íránské ulice, nemá problém vyměnit pro jednou violu za indické příruční harmonium, africká primitivní drnkátka nebo srbské gusle. Zve si hosty: třeba hvězdu mezi muslimskými duchovními pěvci Alima Kasimova. Ten je vlastně následníkem zemřelého pákistánského chráněnce Petera Gabriela, kterého remixovali i Massive Attack: Nusrata Fateh Ali Khana, skvělého zpěváka a zároveň významné mírotvorné spojky se světem islámu.
Mohli bychom říci: doba se zrychlila a s ní i posluchačské návyky, proto zařazuje Kronos na jedno album transkripci arabského retropopu i vážnou skladbu soudobé srbské autorky. Ale od kvartetu to není novodobý populismus, pracoval tak už před dvaceti lety, když vedle sebe řadil Bélu Bartóka a Jimiho Hendrixe. Vždycky stavěl své konstelace jako příběh, v němž se střetají různé postavy.
Mezi všemi příběhy „kolem hudby“ nesmíme zapomenout zdůraznit, že tohle smyčcové kvarteto je pořád interpretační špičkou. Má-li hrát perskou a egyptskou hudbu, učí se lokální styly hry, nástroje jim v rukou náhle rezonují jinak. Byl by omyl vidět jen nevšední dramaturgické rozhodnutí: hráči podstupují i konkrétní tělesnou dřinu a stávají se arabskými hudebníky. Je to přímá metoda, do níž investujeme sebe sama: ne pozorovat jinou kulturu, ale na čas ji přijmout, stát se jejím nositelem a pozorovat, co to s námi udělá.
Vtažení do nuancí hudby duchovní, populární i autorské je tu tak účinné, že bychom snad ani nepotřebovali číst poznámku, která má ovšem logiku: program s ústřední nevyřčenou myšlenkou „není Arab jako Arab“ vznikal ještě v éře prezidenta Bushe.
My, neposkvrnění Dovedeme si představit, že by někdo v Česku stavěl silný hudební program s takhle evidentní společensko-politickou motivací? Těžko. U nás, v zemi Pražského jara, je vážná hudba pořád scénou, která jako by chtěla uchovat svou čistotu tím, že se nebude příliš poutat k současnosti, konkrétním tématům, či dokonce nervovým bodům společensko-politického života. Šporclova Gipsy Way je asi tak vrcholem odvahy v jakési tematické dramaturgii, když přijde na albové nahrávky. Pro Nagano Martina Smolky, jedinou naši fakt „současnou“ operu, se nikdy nenašel vydavatel. Komorní opera Aleše Březiny Zítra se bude... o procesu s Miladou Horákovou je událostí především scénickou: hudba tu je nejnenápadnější složkou.
Asi nejzáměrnější dlouhodobou dramaturgii má u nás pražský Komorní orchestr Berg, jehož pozorně stavěné programy z arménské nebo pobaltské hudby mají v sobě sebevědomí, výlučnost a vědomí společenského kontextu, jaké je vlastní západním festivalům. Neměli bychom se od těch přehlídek učit proto, že jsou západní - ale proto, že usilují o úspěšné marketingování současného umění. Hledají cesty, jak publiku vysvětlit, že současná hudba se ho týká.
Kronos, který na svou stranu strhl publikum před čtvrtstoletím, ten problém nemá. Česká vážnohudební scéna si možná myslí, že ona také ne. Ale svou blahosklonnou izolovaností od propojeného světa si připravuje obtížnou budoucnost, nad kterou by případná těžší léta krize mohla sklapnout jako past.
