Je-li na letošních povodních něco k divení, tak je to skutečnost, že se tolik lidí vůbec diví. Proč opět udeřily? Proč zrovna netypicky v květnu? Proč zase vznikly takové škody? Ty otázky míjejí jádro věci, neboť se týkají vlastní povodně. K jádru věci by mířily otázky týkající se toho, co my – společnost, samosprávy, stát i jeho reprezentanti – děláme v mezidobí.
Se samotnými povodněmi jsme se naučili vycházet. Porovnejme počty obětí: 1997 – 50; 2002 – 17; 2009 – 11; 2010 – 1. A připomeňme, že meteorologové včas varují a samosprávy fungují. Tak proč se divíme? Protože si stále myslíme, že ta či ona povodeň je poslední.
Stojí-li voda v ulicích, starostové konají a politici rozhodují – třeba že stát dá na protipovodňové hráze deset miliard. Kde jsou ty hráze, když je potřebujeme? Nejsou, prý proto, že se nedohodli vlastníci pozemků. Ano, když jim otrne, nikdo je už netlačí. Tohle je téma k divení, ale divit jsme se měli už před lety. Proč se vlastníci už tehdy, s čerstvou zkušeností vody v obýváku, nedohodli? Je fuk, že letošní povodeň přišla netypicky v květnu. Myslíte si snad, že kdyby přišla řádně v červenci, ty hráze by už stály? Tady by mohla najít své téma TOP 09, když už se honosí podporou starostů.
***
Čtěte „Kdo to zaplatí...“ na straně 3
