KALENDÁŘ VĚDECKÝCH OSOBNOSTÍ A OBJEVŮ
Španělského učence Miguela Serveta zaujala teologie v čisté, takříkajíc vědecké podobě. Proto musel opustit postavení sekretáře významného dvořana, proto se ho zřekli přátelé i příbuzní - až se nakonec stal kacířem jak pro katolíky, tak pro reformátory („Měl by být rozčtvrcen a vyrvány mu vnitřnosti,“ prohlásil o něm jeden z nich).
Před třicítkou vystudoval medicínu a nastoupil jako osobní lékař arcibiskupa z francouzského Vienne. Tam mohl pod formálním pseudonymem v klidu nábožensky i lékařsky bádat. Své spisy přitom posílal známému církevnímu reformátorovi a netolerantnímu fanatikovi Janu Kalvínovi do Ženevy. Zatímco Serveto se domníval, že jde o korektní teologickou diskusi, Kalvín jednomu ze svých stoupenců napsal: „Kdyby snad Servetus někdy navštívil moje město, nikdy bych nestrpěl, aby je opustil živ.“
Na přelomu let 1552 až 1553 vydává Serveto knihu Obnova křesťanství, kde kromě kritiky Trojjedinosti a dalších kardinálních herezí uvádí: „Abychom vše pochopili, musíme napřed porozumět stvoření životní síly. Ta vzniká v levé srdeční komoře a přitom hraje důležitou roli i činnost plic. V nich se směšuje vdechovaný vzduch s krví, která se dostává z pravé srdeční komory do levé. Krev však neproudí, jak se všeobecně usuzuje, z pravé komory do levé, nýbrž dostává se do plic zvláštním a důmyslným způsobem z pravé srdeční komory... V plicích se krev směšuje s vdechovaným vzduchem a vydechovaný vzduch se zde zbavuje sazí (nevědomky míněn oxid uhličitý - poznámka autora). Po dokonalém promíšení krve se vzduchem v plicích se krev nasává zpět do levé srdeční komory.“
Španělský učenec Miguel Serveto tak jako první popsal malý neboli plicní krevní oběh. V témže roce pak, obžalován na Kalvínovo udání z kacířství, což zřejmě netušil, uprchl z Vienne a krátce před svými dvaačtyřicátými narozeninami - svatá prostoto!
- navštívil Ženevu, snad aby si s Kalvínem podisputoval.
A první, co tam udělal, bylo, že šel do kostela na mši.
Při odchodu ze svatostánku byl jat, poté několik týdnů vězněn, týrán a nabádán, aby své názory odvolal, že se mu uleví. Odmítl. Dne 27. října 1553 byl vyveden z žaláře.
Stefan Zweig jeho exekuci popisuje takto: Servet je připoután a pověšen na kůl železným řetězem, čtyřikrát nebo pětkrát je obtočen provaz kolem jeho vychrtlého těla. Mezi živé tělo a krutě se zařezávající pouta zastrkají pak ještě pochopové knihu a ony rukopisy, jež Servet kdysi Kalvínovi zaslal pod pečetí tajemství, aby si vyžádal jeho bratrský názor; nakonec mu ještě na posměch nasadí na hlavu jakousi odpornou trnovou korunu, věnec z listí napuštěného sírou...
... až se nakonec ozve poslední pronikavé, horoucí volání o pomoc: „Ježíši, synu věčného Boha, slituj se nade mnou!“
Všechno ale kat s pacholky připravil tak, aby oběť co nejvíc trpěla, trvalo třicet nekonečných minut, než v plamenech kvílející učenec ztratil vědomí.
Servetův anatomický objev zůstal dlouho nepovšimnut, koneckonců vyšel v teologickém spise, po kterém navíc pilně pátrala inkvizice. Podobně zapadlo i dílo Realda Kolomba, profesora v italské Padově, který roku 1558 nezávisle na Servetovi malý krevní oběh objevil také, a dokonce ho předvedl při vivisekci.
Krevní oběh tak objevil až po dalších 60 letech Angličan William Harvey.
